Vietnamské motocyklové deníky

Blog usnul na hrozně dlouho. Důvodem byla moje nechuť cokoli psát. Ve Vietnamu jsem přišla o krosnu se vším všudy a tím nejcennějším artefaktem, který už nikdy neuvidím, byl můj cestovatelský zápisník. Nebyl to žádnej deníček, ale občasníček, kam jsem si zapisovala někdy zajímavosti o našich cestách a někdy svoje myšlenky, které se mi cestováním skládají v hlavě tak nějak jinak než dřív. Od té doby jsem neměla chuť psát nic ani do svého nového zápisníku, který mi dal Klauzik k narozkám, ani sem na blog.
Den, kdy mi zmizel batoh, byl pro nás zatím nejčernějším dnem našeho cestování. Zůstalo mi, co jsem měla na sobě, peníze a doklady. Zmizely osobní věci, památky na Zéland, vybavení na trekování včetně pohorek, našich obou spacáků a spousta dalšího... První dvě hodiny jsem byla rozhodnutá, že jedu domů. Tohle rozhodnutí mě naštěstí brzo opustilo a já začala cestovat ultra nalehko. A dá se to.
Ztráta všech mých věcí byla hodně nepříjemná, pořád jsme se ale zatím ani jeden nezranili ani neonemocněli. Pořád máme to nejdůležitější - naše doklady a peníze. A pořád v tom jedem spolu a vzájemně se podporujem, i když se někdy seštěkáme jak psi a máme chuť sednout na nejbližší letadlo, nebo se přidat k tomu sympatickýmu páru z hostelu a cestovat radši s nima, než s tím druhým z nás. A postupně si budujeme přátelství, který věřím, že vydrží dlouho předlouho a který mezi náma dřív rozhodně nebylo. A co jsou proti tomu ukradený pohorky a několik párů fusek!

Čas jde dál, batoh zmizel v nenávratnu a já se snažím tu svou nepsavost prolomit. Jak jsme se tedy měli ve Vietnamu?

Vypisovat a popisovat jednotlivé destinace by nemělo žádný smysl, protože bysme tu byli hodně dlouho. Ve Vietnamu jsme nakonec strávili dva měsíce a zemi jsme projeli od jihu na sever a ještě jí křižovali z pobřeží do vnitrozemí podle toho, co bylo kde zajímavého a co jsme chtěli vidět. Přestože jsem poprvé v životě seděla na motorce jednou na Zélandu a potom jsem jezdila na skůtru na Bali, najeli jsme na našich moto ořích 4700 km. Někdy to bylo ježdění pohodové, po klidných nových silnicích, kdy se člověk stíhal kochat okolní krajinou, občas jsme jeli po místních šílených dálnicích, kde platí právo silnějšího, a jindy jsme se kodrcali po rozbitých, blátivých, nebo kamenitých cestách za soustavného modlení se, aby nám to neustřelilo a neskončili jsme ve srázu pod námi. Měli jsme období asi dvou týdnů, kdy jsme byli s motorkama v servisu snad každý den. Když jsme jeden problém vyřešili, vyskytl se jiný a když ne jiný, vrátil se ten původní. Do toho jsme se museli vypořádávat s jazykovou bariérou a místy vyčůranými servisáky, kteří se chopili své šance namastit si kapsu na cizincích a kteří nám důležitě vysvětlovali, co všechno je třeba ještě opravit a my netušili, jestli mají pravdu, nebo jsou to jen schopní podnikavci. Jednou taková "oprava" skončila totálním rozštelováním obou motorek, které začaly zlobit s věcmi, které předtím nezlobily ani náznakem. V tomhle období jsem vážně uvažovala o svržení motorek někde ze skály a několikrát jsme opravdu debatovali o tom, že je prodáme dřív a pojedeme hromadnou. Trasy, které bychom ujeli autobusem za jednu noc jsme na motorkách urazili za několik dnů. Někdy jsme z řízení byli naprosto vyždímaní, vystavení úmorným vedrům, prachu, smradům a v horách zase zimě a několikrát dešti.

Stálo nám to všechno tedy nakonec za to? Rohodně a na milion procent ano. Motorky nám daly dosud nepoznanou cestovatelskou svobodu. Neřešili jsme vůbec žádné jízdní řády, neměli jsme přesný plán a o všem jsme se rozhodovali ze dne na den. Nestalo se nám, že bychom museli nějaké místo minout, protože je složité se tam dostat. Netrávili jsme hodiny čekáním na autobus, který nám jede večer a hotel má check out už v poledne. Vyhnuli jsme se davům, turistickým místům, dostali jsme se do oblastí, kam ostatní návštěvníci nikdy nezabloudí a byli jsme v mnohem užším kontaktu s místními. Díky motorkám jsme taky nemuseli řešit předem ubytování, vždycky jsme ve městě pár hotelů objeli a z nabídky si vybrali. Když jsme potkali další backpackery na motorkách, významně jsme se zdravili, jsme přece jedna motorkářská rodina :-). Byl to takový pěkný pocit sounáležitosti. Koupení motorek tedy považuju za naše nejlepší rozhodnutí a jsem moc šťastná, že jsme do toho nakonec šli.

A jaký tedy Vietnam je? Pro mě je zemí velkých kontrastů. Nekonečné pobřeží s předlouhými plážemi v kontrastu s vysokými a příkrými horami na severu. Lidé někdy milí, ochotní, nápomocní a komunikativní a někteří zamračení, zírající, agresivní, kradoucí a podvádějící. Zemí, kde žijí lidé na venkově extrémně chudě s minimem majetku a stejně jsou šťastní, spokojení a usměvaví. Zemí, kde je obrovský rozdíl mezi chudými a bohatými, kde se staví naprosto megalomanské projekty hned v sousedství obdobně megalomanských, ovšem zkrachovalých a nedokončených projektů. Ale hlavně je pro mě zemí krásnou, kterou jsme myslím měli příležitost poznat dost dobře. Za ty dva měsíce jsme se tu naučili pohodlně fungovat - uměli jsme krom základního pozdravu a poděkování, zeptat se na cenu a někdy jsme i rozuměli, kolik co stojí. Věděli jsme, jak najít levné ubytování, kam zajít ve městech na jídlo a žilo se nám tak moc příjemně. A taky je ve Vietnamu extrémně levno. I proto jsme tu zůstali tak dlouho.

Gurmánské okénko tentokrát rozepisovat nebudu, protože by to opět bylo na dlouho. Vietnamská kuchyně je jednoduše výborná, lehká, připravovaná z čerstvých surovin a je plná skvělých bylinek. Ke snídaním jsme nemuseli srkat s místními pro nás trochu zvláštní nudlovou polívku, ale všude jsme vždycky narazili na stánek s báječnými francouzskými bagetami. Ochutnali jsme tu nepřeberné množství pro nás úplně nových jídel, dali si nejlepší čerstvé i smažené jarní závitky v našich životech, snědli tunu polívek s nudlemi na milion způsobů, dali si čerstvé mořské plody a vypili litry ledového kafe s kondenzovaným mlíkem.

Smutný je celkový skóre krádeží a podfuků za náš Vietnamský pobyt. Kromě krosny Klauzikovi v posledním týdnu pobytu z motorky zmizela helma, která byla přicvaknutá pod zamčenou sedačkou a vrcholem byla paní na poště, která nás při posílání balíku domů chtěla natáhnout o několik set korun. Tohle všechno nám dojem z Vietnamu hodně kazí. A je smutný, že když budu někomu doporučovat navštívit Vietnam, což určitě udělám, rozhodně tohle zmíním. Pokaždý. A to je smutná vizitka země.

Jak jsem ale psala výše, Vietnam je celkově nádherný. Posuďte sami!

Moto camping v borových lesích u Dalatu

K večeři se podávaly špízy a místní víno, lábuž!

Naše první obrovské sedlo v kopcích, které jsme potkali. Padly nám brady.

Pro Klauzikovy fanynky.

Na pobřeží v zemi nikoho. Provoz nás při pořizování týhle fotky vážně neohrožoval. 

Odpočívárna po cestě a nezbytný osvěžení naším milovaným nápojem z lisované cukrové třtiny - nuoc mia.

Na silnicích se tu prohání kde co.

Výroba vonných tyčinek.

Hoi An, podle mě nejkrásnější město Vietnamu. A způsob, jak si ho užívají výpravy japonských turistů.

Hoi An je městem lampionů.

A taky je tu hodně cítit čínksý vliv, takže je po městě spousta čínských chrámů.

Klauzik by si nejradši dal obětinu sám a bohům nic nenechal! Prasátko bylo ještě teplý a vonělo ukrutně lákavě!

Vietnamský trhy, to je prostě nádhera.

Suvenýry jsme pojali kreativně, vyrobili jsme si vlastní lampiony.

Cestou kolem čínského hřbitova.

Když se nedaří a nikde není žádná informace o tom, že je silnice ve výstavbě a jak dlouho ještě bude vypadat takhle. Nakonec to bylo cca 15 kiláků, skončili zaprášený úplně všude a Klauzik to korunoval ulomenym nosičem.

Citadela v Hue.

Nudle se sušej kdekoli, třeba hned na silnici.

Nachomejtli jsme se k nacvičování megalomanský sestavy v podání dětí všech věkových kategorií k uctění pana Ho Chi Minha (na obrázku v popředí, aby na to děti při nácviku nezapomněly).

Pivo ve Vietnamu není vůbec zlý a je až směšně levný, tak jsme si občas dopřáli.

Kempování číslo dvě, tentokrát na jedné z částí Ho Chi Minh road, která vede celým Vietnamem od severu k jihu. Na 240 km dlouhém úseku jsme tu potkali jen pár vesniček, a motorek, co by se za nehet vešlo.

Ani benzinka tu žádná nebyla, tak jsme tankovali z flašek a modlili se, ať máme benzinu s sebou dost.

A taková nádhera na nás v opuštěných kopcích čekala.

Ve střední části Vietnamu jsou obrovské jeskyně, dost nedávno tu byla objevená i největší jeskyně na světě. My navštívili Paradise cave a název opravdu odpovídal realitě, v životě jsme něco takovýho neviděli.

Jeskyně byla naprosto plná neskutečných útvarů a člověk nevěděl, kam dřív s očima.

A hlavně ten prostor!! Tak obrovskou jeskyni jsem nikdy předtím neviděla a to jsme procházeli "jen" 1 km dlouhým úsekem. Celá jeskyně má pak cca 31 km na dýlku!

Komunismus je v zemi aktuální už nějaký ten pátek.

V takových situacích jsme se jen modlili, ať to jsou schopný dát zase všechno dohromady.

A při čekání na opravu byly chvíle i na sbližování se s místní kulturou. Kus bambusu, trocha tabáku a už to frčí. Samosebou názorná instrukce je nezbytná! 

A takhle to pak dopadalo, když jsme se ocitli na místech turisticky oblíbených. Tady například jeskyně při okružní jízdě po Halong Bay, která hrála všema barvama a dav se sunul krokem. Po zážitku v Paradise cave nám tu bylo trochu ouzko...

Halong Bay

Cestou do populárního horského městeka Sapa jsme jeli vesnicema turisty nezasaženýma. Místní tu nosili kroje téměř všichni a pořád - do práce, na nákup, na vysedávání před domem. Byla to krása!

Tohle prasátko asi už tuší, jak to sním nakonec dopadne...

Paní vysedávaly podle silnice, povídaly si a vyšívaly tradiční sukně a šátky. Tady lidi ještě vůbec nechápali, proč si je chci fotit a hrozně se tomu smáli. V Sapě už byla situace úplně jiná.

Čím blíž k Sapě, tím víc terasovitých rýžových políček.

Na kopcích se tu pěstuje spousta čaje.

Nádherné hory plné vodopádů a milých domorodců. A s těma mrakama i temná a silná atmosféra.

Vyškrábat se do tohodle sedla dalo motorkám celkem zabrat. Jak dlouho tu silnici asi stavěli?

Sapa a náš úžasný výhled z low budget pokoje.

A takhle to vypadá, když se blíží první máj. A vlastně nejen tehdy.

V Hanoji jsme ochutnali výborný kafe s našlehaným žloutkem s cukrem - vychytávka z dob války, kdy nebylo dostupný mlíko, která přetrvala dodnes.

Zdenda, prodavač ve stánku s galanterií, který žil 10 let v Čechách. V 80. letech u nás pracoval jako jeřábník, česky mluvil pořád skvěle a chtěl si s náma furt povídat. Na fotce hrdě ukazuje staré české bankovky, co si schoval. Celkem doják.

Klauzik se nechává zkulturnit u holiče na ulici s nejlepším zrcadlem na stromě.

A už se nám peče maso na bun cha, největší hanojskou lahůdku! Pečené kousky masa a karbanátků s nudlema a nasládlou polívkou.

V prastaré hanojské univerzitě.

Ve Vietnamu seženete všechno!

Jedna z hanojských ulic.