Vietnam - ze Saigonu k moři

Z Kambodži jsme se trochu narychlo vypravili do Vietnamu. Překročení hranice bylo vtipný, protože nás vyhnali z autobusu a museli jsme jít asi deset metrů pěšky, přičemž autobus jel krokem vedle nás. Pak jsme do něj mohli zase nastoupit. Na Vietnamské straně jsme vystupovali opět, tentokrát i s batohama, který projely rentgenem za bedlivého dohledu pana celníka, který měl na mobilu zrovna rozehranou nějakou asi pěkně napínavou střílečku. Všechno proběhlo hladce a rychle a za chvíli jsme už zase seděli v autobuse a poprvé se rozhlíželi po území Vietnamu. Rozdíl to byl opět veliký hned ze začátku, jako když mávne kouzelným proutkem. Silnice byly široké a nové, všude vyzdobené rudými prapory se žlutou hvězdou, případně srpem a kladivem. Odpadky na ulicích a ve škarpách rozhodně byly, ale oproti Kambodži mi všechno přišlo jako vypulírované. 

Po pár hodinách jsme dojeli do Ho Či Minova města, kterému místní neřeknou jinak, než původním názvem, Saigon. Ubytovali jsme se v místní backpackerské oblasti, kde se soustřeďují hostely, hotely, turistické agentury a další služby, které turisti vyhledávají. Trochu jsme se rozkoukali a začali jsme řešit náš primární úkol - koupit motorky. Už na Zélandu jsem přemýšlela o možnosti projet Vietnam na dvou motorizovaných kolech a Klauzik hned souhlasil. Po načtení více informací jsem se nechala trochu zviklat a začala se o něco víc klonit přeci jen k cestování hromadnou. Veřejná doprava je tu spolehlivá a pohodlná, na nočních spojích jezdí lůžkové autobusy a je tu i kvalitní železniční síť. V tu chvíli byl už ale Klauzik o motorkách přesvědčený a i mně se nakonec tahle možnost jevila zábavněji a dobrodružněji. A tak jsme se rozhodli do toho vážně jít. 

Plán je projet Vietnam od jihu na sever po vlastní ose a pokud to projde na hranicích (mělo by), dojet na motorkách do Laosu a projet na nich i ten. Někomu to možná bude znít jako novátorský a originální plán, bohužel tomu tak z větší části není. V roce 2009 byl odvysílán speciál populárního britského motoristického seriálu Top Gear. Celý díl byl o tom, jak trojice chlapíků dostala za úkol na motorkách dojet ze Saigonu nějakých 1200 km celým Vietnamem až do Hanoie. Na své cestě poznávají, jak je tu krásně a jak překvapivě kvalitní a málo frekventované jsou místní silnice. Pořad způsobil cestovatelský boom, kdy spousta lidí začala cestování na motorkách mezi metropolemi severu a jihu kopírovat.

Po prvních dvou dnech jsme zjistili, že shánění motorek bude na dýl, přestěhovali jsme se proto mimo turistickou oblast do levnějšího hotelu, kde byli ubytovaní skoro samí místňáci. Pronajali jsme si motorku a začali hledat místní bazary s ojetinami. Úkol to ale nebyl tak snadný, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jazyková bariéra byla obrovská a my první dva dny jen jezdili v šíleným hicu sem a tam městem, aniž bychom narazili na jediný krám s ojetýma motorkama. Nebylo jak a koho se zeptat, kde bychom měli hledat. Navíc místní doprava je asi to nejšílenější, co jsem kdy viděla. Nikdo nikomu nedává přednost, prostě věšichni pořád pomalu plynule jedou a mezi sebou jakoby proplouvají, když chce někdo odbočit.

Zároveň s hledáním bazarů jsme procházeli inzeráty s nabídkami na prodej motorek od ostatních bacpackerů, kteří Vietnam projeli ze severu k jihu a v Saigonu svou cestu končili. Po shlédnutí pár motorek od cestovatelů jsme se ale utvrdili v přesvědčení, že chceme motorku koupit od místňáka. Backapckerské mašiny totiž projely zemi tam a zpátky už nespočetněkrát a pokaždé byly jen na oko opravené levnými náhradními díly, mnohdy přesprejované, aby nebyly vidět nedostatky a po stopadesáté přeprodané buď přímo cestovatelem, nebo místními podnikateli. O bezpečnosti a spolehlivosti takových strojů by se dalo polemizovat.

Nakonec jsme přímo v našem hotelu se štěstím narazili na Američana, jehož rodina pochází z Vietnamu. Dohodil nám svou neteř, která umí anglicky a od její rodiny jsme koupili první motorku. Tu zdědili po dědečkovi, který už si na ní bohužel nikdy nezajezdí. Nakonec nám s jejím tatínkem servisákem pomohli i s nákupem druhé, kterou jsme pořídili v krámu s ojetinami. Našimi vyvolenými se nakonec staly poloautomatické Hondy Dream s objemem motoru 100 ccm. Volili jsme tak hlavně proto, že Vietnamci jezdí většinou právě na Hondách, takže je umí opravit v každém servisu, které jsou tu navíc na každém rohu. 

Další dva dny jsme trávili sháněním vybavení na cestu, jako jsou helmy, gumicuky, rukavice, atd. Já jsem si do toho střihla několikadenní nachlazení, takže jsme ještě čekali, až mě to přejde. A potom jsme konečně, po víc než týdnu stráveném v Saigonu, byli připravení vyrazit. 

Naše první cesta vedla na jih do delty Mekongu. Já jsem moc chtěla vidět plovoucí trhy. Klauzik, jak se vlévá Mekong do moře. Ani jednomu se ta naše přání nakonec moc nesplnila. Vlévání do moře jsme neviděli vůbec a trhy, na které jsme vstávali v pět ráno, byly nakonec asi čtyři lodě, které si mezi sebou předávaly igelitky s čímsi. Projížďka po řece v tradiční loďce ale byla super a první motovýlet jsme si užili.

Taky jsme si tu zažili i první návštěvu servisu. U mě to byl jen rozbitý tachometr, Klauzikova motorka ale zlobila dost a mechanici nemohli přijít na to, co je špatně. Naštěstí nakonec ale dali všechno dohromady a snad teď budem zase brázdit silnice bez problémů.

Večerní Saigon v turistické čtvrti žije.

Výhled z našeho hotelu.

V rámci shánění výbavy jsme si u jednoho obchoďáku zahráli hru "najdi svojí motorku".

Na Mekongu jsme si zaplatili (a bohužel přeplatili) vyjížďku na loďce. Aspoň jsme na ní byli sami dva.

Oči na loďkách prý měly chránit posádku před krokodýly.

Tak takhle jsem si ten plovoucí trh představovala... ale takovou pěknou lodičku jsme potkali jedinou.

Přesedáme z větší loďky do menší, naše paní řidička.

Dokonce i klóbrcy jsme nafasovali, aby byl ten zážitek autentickej.

A vyrazili jsme na plavbu malými kanály, kam se velké lodě nedostanou.

Bydleli jsme ve městě My Tho, kde to na řece taky žilo.

Místní domečky...

A mají tu dokonce i jednu pagodu a před ní takovýho Buddhu - sympaťáka. Byl obrovskej!

Toť ona.

Od Mekongu jsme to vzali zpátky směrem k Saigonu, který jsme objeli a vyrazili konečně na tu naší velkou cestu. První naší destinací je pobřeží. Moc jsme se těšili z měst na klidnější venkov a bylo super si od toho věčného ruchu, shonu a spousty lidí odpočinout. Příjezd k moři jsme oslavili hnusnou zmrzlinou a Klauzik si málem shodil do moře mezi balvany jedinej klíček od motorky. První noc jsme strávili v "kempu", prostě jsme si postavili stan ve velkém resortu hned u moře. Po celém pobřeží jsou takových megalomanských projektů hrozné spousty. Bohužel je to fakt smutný pohled, protože je to tak pade na pade, kolik z nich je funkčních a kolik zkrachovalých a rozpadajících se (a to jsem v tom poměru ještě optimistická). Nejvíc nepochopitelné mi přijde, když se vedle chátrající ruiny staví ještě obrovitější mega resort. Krajina je tu jinak většinou vyprahlá, plná písečných dun. Jediné výjimky byly v okolí řek, které jsme míjeli. Jejich okolí bylo evidentně úrodné, pěstovala se tam rýže a hlavně dračí ovoce. V blízkosti moře se asi nikdo nevěnuje ničemu jinému, než rybaření. U každé vesnice je spousta lodí a malých kulatých kocábek, kterými se k velkým lodím dopravují buď za pomoci veslování nebo malého motůrku. Všude je taky spousta restaurací s nabídkou mořských plodů, které jsou živé v nádobách na ulici a čekají na svůj úděl. Jejich kvalitu zatím nemůžu hodnotit, chystáme se dneska večer...

Dojeli jsme k moři!

Od rybářů rovnou do nádob před restaurací a následně na váš stůl! Čerstvost zaručena.

Lodní zácpa na řece ústící do moře.

Kocábky na pláži uprostřed ničeho, kde jsme stavěli na sváču.

Trh se sušenýma rybama. Smradu jak v hradu a much ještě víc! Zastávku na oběd jsme nemohli vybrat líp :-).

Pěstování dragon fruit - dračího ovoce.

Na silnicích potkáváme všechno možný!

Fairy stream - krásná procházka mezi pískovcovými skalami s úžasnými barevnými kontrasty bílé a červené.

Celou dobu se jde říčkou, někdy se musí brodit trochu víc.

V tom hicu bylo chození ve vodě a jemnym písečku vážně příjemný!

Další místní atrakcí jsou červené písečné duny.

Kompletní výprava připravena k odjezdu!

Silnice tu vypadají třeba takhle - skoro žádná doprava, super výhledy.

Mui Ne - rybářské městečko a srdce místního rekreačního turismu. Po okolí je tu spousta resortů.

Na pláži po rybářích zůstávají hromady tak nádherných mušlí, že mi rvalo srdce je tam nechávat. A v některých ještě pořád bydleli krabíci.

No a momentálně se máme takto. Dali jsme si den relaxu na pláži v backpackeru udělanýho z jednoho z mega resortů.

Gurmánské okénko:

Do Vietnamu jsem se těšila hodně i kvůli jídlu a mám, co jsem chtěla. Jídlo je tu v neskutečném množství variací. Oproti třeba Thajsku se nám sice už někdy stane, že nám nějaká chuť úplně nesedne, ale právě tohle objevování a zkoušení je hrozně super. 

S naprostým přehledem tu vede národní jídlo "pho" - nudlová polévka na milion způsobů. Oproti českým vietnamským občerstvovnám vám tu k ní vždycky přinesou i hromadu čerstvých bylinek, které jsem dosud vůbec neznala a to mě baví asi nejvíc. Stejně jako v Kambodži, i tady jsou všude stánky s čerstvými obloženými bagetami, ale tady jsou často s paštikou a kusy libového masa, špeku, chilli a koriandrem. Je to prostě lábuž! Vietnamci taky hodně frčí na kafi, tradičně ho tu pijí se slušnou náloží kondenzovaného mlíka a ledem. Vzhledem k tomu, že jsem se ho na Zélandu složitě naučila pít neslazený, je tohle celkem čára přes rozpočet. Navíc tahle káva chutná i těm, co ho normálně nepijí. Klauzik ho označil jako tekutou Kofilu a dává si ho vždycky se mnou. 

A teď tomu všemu nasadím korunu - ceny. Ty jsou někdy až směšný, i pro nás, chudý cestovatele. Nudlová polívka s masem a se vším všudy stojí většinou kolem 20 Kč, maximálně je za 30 Kč. Obložená bageta 10 - 15 Kč, za stejnou cenu pořídíte i kafe. Všechno se tu vaří z čerstvých surovin a je to prostě bomba. Na každý jídlo se těším jak malá, i když někdy si něco "objednáme" a pak prostě čekáme, co nám donesou :-). Ale zatím to vždycky nějak dopadlo. Pár fotek k místní stravě a to bude pro dnešek fše!

Hadí víno - neochutnali jsme...

Nudle umí na milion způsobů, tady si dáváme smažené do křupava. K pití většinou podávají výborný zelený ledový čaj, někde je i v ceně jídla.

Nevypadá to nic moc, ale je to lahůdka - banán obalený v rýži pečený na ohni podávaný s kokosovou omáčkou a drcenými buráky.

Po městech se pohybují pojízdní zmrzlináři, tahle byla ale ultra hnusná. Kolikrát asi rozmrzla a zase zmrzla?

Vaří se většinou přímo na ulici. Už se nám to nakládá!

Pho s náloží bylinek, klíčků, chilli a limetkou.

Kafíčko si místní většinou vychutnávají pěkně jako relax a příležitost pokecat se známými. Tak jsme do toho šli taky!

Kafe se tu nechává překapávat přes hliníkový filtr do skleniček a míchá se se Salkem. Proces chvíli trvá, takže mezitím káva vystydne, pije se ale s ledem, takže to neva.

Na skok do Kambodži

Kolik toho o Kambodži víte? Já popravdě před tímhle cestovatelským počinem ani pořádně nevěděla, kde leží, natož cokoli o její historii. Název země zní tak exoticky a přitom sousedí s Thajskem, známou a profláknutou turistickou destinací. Po prozkoumání thajských pláží a pár národních parků jsme se vyrazili podívat téhle tajuplné zemi na zoubek.

Pro přesun jsme zvolili autobus, který jezdí pravidelně z Bangkoku do města Siem Reap. To je základnou pro většinu turistů mířících do komplexu chrámů Angkor, kam jsme měli namířeno i my. První dost jasný náznak změny prostředí a kultury, který nás čeká, se projevil už na hraničním přechodu. Hranice člověk musí překročit pěšky, museli jsme tedy z autobusu vystoupit do úmorného vedra a vydat se na pouť mezi spoustou stánků a místních lidí. Všude byl prach, špína a zmatek. Okamžitě se na nás taky vrhly malé děti v roztrhaných hadrech, které se dožadovaly peněz. Snažili jsme se moc nerozhlížet nalevo ani napravo a jít si za svým - dostat do pasu razítko potvrzující opuštění Thajska a následně získat vízum do Kambodži. O překračování hranic jsme toho dost načetli, tudíž jsme věděli, že se nás budou místní snažit podvést a budou nám nabízet předražené služby, které vůbec nejsou třeba. Například prodat nám vstupní a výstupní kartu, kterou ale přitom dostaneme zdarma u okénka na imigračním.
Na thajské straně dopadlo všechno v pořádku, vystáli jsme frontu, dostali razítko a šli. Na straně kambodžské ovšem začala ta pravá legrace. Nad okýnkem, kde se prodávají víza, visela cedule, že víza stojí 30 USD. Páni policajti se však vůbec neostýchají říct si o 100 THB jako úplatek. A turisti jim to zaplatí. Proč by se taky měli dohadovat, vždyť je to pár korun. Kambodža je jedna z nejzkorumpovanějších zemí na světě a my to pocítili ještě před vstupem na její území. Úplatek jsme zaplatit odmítli a dostali se tak do nepříjemného sporu, kdy se nás policajti snažili pořád odsouvat na konec fronty, abychom náhodou neřekli ostatním turistům, že peníze navíc platit nemusí a nemají. Nakonec jsme naštěstí víza dostali i bez úplatku a šli jsme si vystát poslední frontu na vstupní razítko. A byli jsme v Kambodži.
Přejezd hranic znamenal vstup do jiného světa. Okolní krajina byla najednou jednotvárná, vyprahlá, všude byl prach a spousta, ale fakt spousta odpadků. Po dalších dvou hodinách jízdy jsme dorazili do Siem Reap, které bylo uzpůsobené k potřebám turistů, tudíž se všude skvěly obrovské hotely s veškerým zázemím a mezinárodními hvězdičkovými standardy. My si zajistili a předem zaplatili ubytko v hostelu, který mimo jiné nabízel dopravu od autobusu do hostelu zdarma. Vyzvednout nás nikdo nepřijel a když jsme po půl hodině bloudění dorazili vyřízení na místo, slečna recepční nám s nezájmem oznámila, že pro nás dnes místo nemají, že nás ubytují v hostelu přes ulici a zítra se budeme stěhovat zpátky. To už jsem nevydržela ani já (z nás dvou ta chadnější hlava) a slečna to trochu schytala, nevypadala ale, že by si z našeho rozhořčení cokoli dělala. Nakonec jsme se ubytovali v hostelu přes ulici na vlastní pěst a zůstali tam celou dobu pobytu. Lidé na druhém hostelu byli moc milí a bylo to tam fajn, tak trochu zachránili reputaci Kambodžanů. Při našem večerním bloudění nám taky pomáhaly dvě paní, volaly ze svého mobilu na ubytko (kde to nikdo nebral) a hledaly v mapě, kam máme jít. Už v tu chvíli jsme si o místních udělali určitý obrázek, který se nám nakonec i potvrdil. Přišlo nám, že lidé tu jsou pouze ve dvou extrémech - buď jsou moc milí, ochotní a nápomocní (silná menšina), nebo nepříjemní, lhostejní a ziskuchtiví (silná většina).

Komplex chrámů Angkor je obrovský a neskutečný, s potenciálně krásnou atmosférou zkaženou davy a davy turistů. Pro ně je právě Angkor často jediný důvod naštívit tuto zemi. Mnohdy sem zajedou v rámci návštěvy Thajska a zase se vrátí zpět. Každý den jich jsou v chrámech tisíce a opravdu před nimi prakticky nelze utéct.
Zvažujeme, jestli koupit vstupenku jen na jeden den, nebo na tři dny, které lze využít v rámci jednoho týdne. Vzhledem k rozloze areálu (cca 400 km čtverečních) nakonec volíme třídenní variantu. Lístky jsou na náš low cost cestovatelský rozpočet víc než drahé, stojí 40 USD. Říkáme si, že si ale zážitky odepírat nechceme a že aspoň podpoříme obnovu chrámů. Trochu mi sklaplo za pár dnů, kdy se mi udělalo nevolno z článku, který tvrdil, že vstupné se platí soukromé firmě a na obnovu chrámů ani na podporu země z těchto peněz nejde vůbec nic. Bylo mi z toho částečně smutně a hlavně jsem byla hrozně naštvaná.  Co ale s tím?
Na prozkoumávání chrámů vzhledem k jejich vzdálenosti turisté nejčastěji využívají tuk tuky, které si pronajímají na celý den i s řidičem, který je vozí sem a tam. My první den obešli místní stupidní zákaz půjčování motorek cizincům a jednoho skůtra si pronajali. Zajeli jsme do vzdálenějších chrámů, které byly o poznání klidnější a s míň návštěvníky, než v hlavní oblasti kolem chrámu Angkor Wat. Druhé dva dny jsme si pronajali kola. Ta nám dala svobodu v tom, kdy kam pojedem, ale nebudeme si nic nalhávat, s asijským kolem, které nám oběma bylo malé a v tom mega hicu se rozhodně nejednalo a zrovna dvakrát záživnou vyjížďku. Každopádně jsme přežili, chrámy jsme si užili a vy koukněte na fotky, jaký to tam bylo!

Chrámy vznikly kolem 12. století. Rozum zůstával stát nad tím, co v té době byli lidé schopni postavit a v jakém stavu se toho spousta zachovala.

I když se to zdá neskutečné, každý chrám byl trochu jiný, tenhle vynikal precizností vytesaných detailů.

Jen málokdy se nám stalo, že bychom narazili na skoro opuštěný chrám, ale občas se zadařilo.

Detaily byly neskutečně propracované.

Vyobrazení na zdech znázorňovala významné bitvy a jiné události, ale i běžný život tehdejších lidí.

Z naší jízdy na motorce - stačilo uhnout z hlavnějších silnic a člověk se okamžitě ocitl v jiném světě, který většině turistů zůstává skrytý.

Asfaltky jsou jen na hlavních tazích.

Sváča na chrámovou výpravu koupená na místním trhu (tamarín, mango a mini banánky).

Jedním z důvodů, proč se chrámy tak zachovaly, jsou vodní kanály, které je obklopují. Džungle je tak nemohla pohltit. 

Mosty, které přes ně vedou, byly často chráněny spoustou bojovníků. A byly krásné!

V době rozkvětu Khmérské říše tu nešlo zdaleka jen o chrámy, ale i o paláce a obytné domy. Ve své době to bylo největší město na světě! Pro srovnání - ve stejné době, kdy v Londýně žilo 50 000 obyvatel, tady to byl celý milion!

Chrám Bayon a jeho věže ozdobené tvářemi

Byly umístěny vždy na všech 4 stranách věže a na vrcholku byly lotosové květy. Lotosy často kvetou ve vodních příkopech kolem chrámů.

Ve 14. stol. Khmérská říše zanikla následkem vpádu thajských vojsk. V 16. stol. pak byly některé chrámy přestavovány v buddhistickém stylu. Najdete na fotce Buddhu?

Když se odjelo od hlavních chrámů...

Některé z chrámů začal pohlcovat les už kdysi dávno.

Měli jsme štígro a narazili na tohodle pána s palačinkama jen ze žloutků s cukrem - mňam! Byl zaparkovanej strategicky před školou.

Večer jsme zašli na trh, kde bohužel převažovaly turistický cetky, ale našlo se i ovoce.

A smradlavý ryby!

Větina trhu ale byla takováhle...

Angkor Wat je největší náboženskou stavbou světa. Ve 12. stol. na jeho stavbě pracovalo 300 000 dělníků a 600 slonů. A je velice populární se sem chodit dívat na východ slunce, protože to vychází přímo za chrámem. 

A když říkám hodně populární, myslím tím vážně hodně populární.

Podívaná to ale byla pěkná.

Pozdrav pro Boreyho, našeho zélandského spolubydlícího, původem z Kambodži!

Od téhle mnišky jsme dostali požehnání a náramky pro štěstí.

Po Angkoru jsme se vydali do hlavního města Phnom Penh. Náš plán byl odsud vyrazit na jih na pobřeží, užít si krásných prázdných pláží. Všechno ale nakonec bylo jinak.
Googlovali jsme jako diví a hledali všechny potřebné informace k tomu, jak se na pobřeží dostat, kde tam bydlet, kde jíst, atd. Už s ubytkem byl velký problém, vypadalo to, že hodnocení všech cenově dostupných bungalowů je katastrofický. Pokud si člověk nepřiplatí za drahý ubytko mimo naše cenové relace, bude trčet na pláži plný skalisek nebo odpadků, případně bude odkázán na jedinou restauraci, kde veškeré ušetřené peníze za ubytování narve do předraženého jídla. Obdobné to bylo s dopravou, samé špatné zkušenosti. Nakonec jsme to všechno probrali, upřímně jsme si řekli, jak to s dalším plánem máme a vyplynulo z toho, že v Kambodži dlouho nepobudeme. Bylo to první místo, kde se nám moc nelíbilo (i když chrámy samy o sobě byly krásné!) a kde jsem se hlavně já necítila dobře. A tak jsme plán pozměnili, dohodli se, že v Phnompehnu zažádáme o víza do Vietnamu a až je budeme mít, vyrazíme tam.
Phnom Penh je město ukrutně přeplněné, špinavé, plné odpadků a prachu. Byl tu vidět propastný rozdíl mezi obrovskou skupinou hodně chudých lidí a naopak minimem extrémně bohatých, kdy jsme míjeli sídla podobná zámkům, nebo luxusní auta vyhlášených značek.
Tlak na turisty, kteří přeci nutně potřebují svézt tuk tukem, nebo si koupit suvenýr, tu byl snad ještě větší než v Siem Reap. To bohužel celkový dojem z města nevylepšilo.


Hlavní atrakcí města jsou tzv. Killing Fields. Půjčili jsme si motorku a vypravili se na tohle zvláštní místo plné emocí.
Jak jsem avizovala na začátku článku, o Kambodži jsem toho dosud moc nevěděla. Dozvěděla jsem se něco málo od Boreyho, Francouze, se kterým jsme bydleli na Zélandu. Borey se sice narodil ve Francii, ale oba jeho rodiče jsou z Kambodži. Utekli před řáděním Rudých Khmérů. Ti teprve před 40 lety za doby své vlády (za pouhé 4 roky!!) vyvraždili cca 2 miliony obyvatel, což byla celá čtvrtina tehdejší populace země. A Killing Fields jsou místem, kde se popravovalo a následně "pohřbívalo" do masových hrobů. Těch jsou po celé zemi další desítky, tohle místo ale bylo vytvořeno jako památník všem obětem a hlavně připomínka a varování následným generacím, aby se podobné hrůzy už nikdy neopakovaly. U vstupu jsme každý dostal sluchátka a přehrávač, a každý sám jsme si procházeli vyznačenou trasu a poslouchali komentář u jednotlivých zastávek. Atmosféra byla tichá, šokovaná a plná respektu a úcty vůči všem obětem.
Když se Khmérové v r. 1975 dostali k moci, vyhlásili tzv. rok nula, od kterého mělo být všechno jinak. Kompletně vyprázdnili všechna města a lidi z nich vyhnali na venkov, pracovat na polích. Nepřítel byl každý vzdělaný člověk, důvodem k poravě mohlo být i nošení brýlí. Navíc Khmérové vyvražďovali vždy celé rodiny včetně dětí, aby se v budoucnu vyhnuli pomstě. Zrušili princip rodiny, kterou neuznávali. Rodiny rozdělovali a štvali proti sobě. Někdy dokonce děti musely zabít vlastní rodiče. Armáda Rudých Khmérů byla tvořená často právě dětmi, které nechodily do školy a od raného dětství jim byly vymývány mozky khmérskou propagandou.
Ke konci prohlídky toho na mě bylo už trochu moc. Ze země, kde byly masové hroby, trčely kosti a kusy oblečení. Vždy, když přijdou deště, vyplaví se další a další. Vystavené předměty neustále připomínaly, že tohle není jen smyšlený příběh, ale že se to opravdu stalo. A přímo tady, kde teď stojím. Čísla vypovídala o tom, jak obrovský tenhle masakr byl. A jak krutý! Neskutečné se zdály všechny ty způsoby, kterými probíhaly popravy. Kulky byly drahé, těmi se šetřilo. Stačilo lidi umátit bambusovou holí, nebo třeba lopatou, či je zakopat za živa do písku. O praktikách, kterými zabíjeli děti, pomlčím. A to všechno se dělo jen před 40 lety!! Vždyť to je úplný nic...
Nejvíc mě šokovalo uvědomění si, že to znamená, že na ulici můžeme potkat třeba masového vraha, člověka, kterému chybí noha, protože stoupl na minu, nebo matku, která dosud truchlí za své zabité děti. Nebo třeba lidi, kteří se už nikdy neshledali s ostatními členy svých rodin, protože je rozdělili a nemají, jak by se našli.
A teď to úplně nejdrsnější. Přestože byli Rudí Khmérové svrženi, nikdo z nich nebyl potrestán nebo odsouzen a současný PREMIÉR Kambodži, Hun Sen, je bývalý vrcholný představitel Rudých Khmérů. Všichni to ví a nikoho to nerozrušuje. Za mě nepochopitelné.
Pokud by vás tahle problematika zaujala, mrkněte na film The Killing Fields, podle kterého si můžete udělat představu, co se asi v zemi dělo a jaké to mělo následky na obyvatele.
Pár obrázků z Phnompehnu:

Jeden z masových hrobů na Killing fields. Lidé spontánně věnují náramky a navlékají je na plůtek, kterým je hrob obehnaný. Jinak tady moc chuť fotit nebyla...

Aspoň jednou jsme se tim tuk tukem svezli.

Momentka z cesty na Killing fields - nákup svačiny. Fešná helma z půjčovny - když je rozbitá, zalepí se lepenkou. A bez roušky tady na motorce fakt ani ránu.

Přepravovat se v Kambodži na motorce úplnej med nebyl.

Spousta náklaďáků a obrovské množství prachu.

Při odjezdu z města mi došlo, že nemám žádnou fotku z ulice, tak jsem něco ještě blejskla z autobusu.

Pojízdné stánky se vším možným najdete všude.

Na některých místech si vážně nedokážu představit, že lidé žijí celý život.

Phnom Penhem jsme uzavřeli naší nakonec jen týdenní návštěvu Kambodži. Pocity si odvážíme smíšené, jak je asi vidět z článku. Z blogů dalších cestovatelů vyplývá, že nejsme zdaleka jediní. Tak snad bude ve Vietnamu líp!

Gurmánské okénko:

V Kambodži jsme moc dlouho nedlabali, ale jídlo se tu obecně moc neliší od thajského. Opět převažovala rýže nebo nudle se zeleninou a masem. Jeden večer jsme zašli do tradiční khmérské restaurace a měli khmérské kari a rýži s masem a obdobou špenátu. Hodně se jedí ryby. Výborné byly focené tenoučké palačinky a samozřejmostí v celé Asii jsou výborné čerstvé shaky z mnoha druhů ovoce za směšné ceny. Jedla jsem tu asi nejlepší mango v životě, které to z dovozu strčí do kapsy tak milionkrát. A frčeli jsme si hodně na tamarínech, staly se nejoblíbenější sváčou na kolech (viz fotka cyklo svačiny na chrámech).
Co nás hodně příjemně překvapilo, byl pozůstatek vlivu Francouzů, kteří zemi kolonizovali. Na ulici se všude daly koupit obložené čerstvé bagety, do kterých se dávalo maso (něco jako sekaná), nakládané zelí a chilli omáčka. O snídaně bylo postaráno!
Taky nesmím zapomenout na fakt, že jsme se konečně dostali do země, kde mají levné a docela dobré pivo! Pivovar Angkor byl naším favoritem.

Po sto letech točený!

Bageta po Kambodžsku.