Vietnam - ze Saigonu k moři

Z Kambodži jsme se trochu narychlo vypravili do Vietnamu. Překročení hranice bylo vtipný, protože nás vyhnali z autobusu a museli jsme jít asi deset metrů pěšky, přičemž autobus jel krokem vedle nás. Pak jsme do něj mohli zase nastoupit. Na Vietnamské straně jsme vystupovali opět, tentokrát i s batohama, který projely rentgenem za bedlivého dohledu pana celníka, který měl na mobilu zrovna rozehranou nějakou asi pěkně napínavou střílečku. Všechno proběhlo hladce a rychle a za chvíli jsme už zase seděli v autobuse a poprvé se rozhlíželi po území Vietnamu. Rozdíl to byl opět veliký hned ze začátku, jako když mávne kouzelným proutkem. Silnice byly široké a nové, všude vyzdobené rudými prapory se žlutou hvězdou, případně srpem a kladivem. Odpadky na ulicích a ve škarpách rozhodně byly, ale oproti Kambodži mi všechno přišlo jako vypulírované. 

Po pár hodinách jsme dojeli do Ho Či Minova města, kterému místní neřeknou jinak, než původním názvem, Saigon. Ubytovali jsme se v místní backpackerské oblasti, kde se soustřeďují hostely, hotely, turistické agentury a další služby, které turisti vyhledávají. Trochu jsme se rozkoukali a začali jsme řešit náš primární úkol - koupit motorky. Už na Zélandu jsem přemýšlela o možnosti projet Vietnam na dvou motorizovaných kolech a Klauzik hned souhlasil. Po načtení více informací jsem se nechala trochu zviklat a začala se o něco víc klonit přeci jen k cestování hromadnou. Veřejná doprava je tu spolehlivá a pohodlná, na nočních spojích jezdí lůžkové autobusy a je tu i kvalitní železniční síť. V tu chvíli byl už ale Klauzik o motorkách přesvědčený a i mně se nakonec tahle možnost jevila zábavněji a dobrodružněji. A tak jsme se rozhodli do toho vážně jít. 

Plán je projet Vietnam od jihu na sever po vlastní ose a pokud to projde na hranicích (mělo by), dojet na motorkách do Laosu a projet na nich i ten. Někomu to možná bude znít jako novátorský a originální plán, bohužel tomu tak z větší části není. V roce 2009 byl odvysílán speciál populárního britského motoristického seriálu Top Gear. Celý díl byl o tom, jak trojice chlapíků dostala za úkol na motorkách dojet ze Saigonu nějakých 1200 km celým Vietnamem až do Hanoie. Na své cestě poznávají, jak je tu krásně a jak překvapivě kvalitní a málo frekventované jsou místní silnice. Pořad způsobil cestovatelský boom, kdy spousta lidí začala cestování na motorkách mezi metropolemi severu a jihu kopírovat.

Po prvních dvou dnech jsme zjistili, že shánění motorek bude na dýl, přestěhovali jsme se proto mimo turistickou oblast do levnějšího hotelu, kde byli ubytovaní skoro samí místňáci. Pronajali jsme si motorku a začali hledat místní bazary s ojetinami. Úkol to ale nebyl tak snadný, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jazyková bariéra byla obrovská a my první dva dny jen jezdili v šíleným hicu sem a tam městem, aniž bychom narazili na jediný krám s ojetýma motorkama. Nebylo jak a koho se zeptat, kde bychom měli hledat. Navíc místní doprava je asi to nejšílenější, co jsem kdy viděla. Nikdo nikomu nedává přednost, prostě věšichni pořád pomalu plynule jedou a mezi sebou jakoby proplouvají, když chce někdo odbočit.

Zároveň s hledáním bazarů jsme procházeli inzeráty s nabídkami na prodej motorek od ostatních bacpackerů, kteří Vietnam projeli ze severu k jihu a v Saigonu svou cestu končili. Po shlédnutí pár motorek od cestovatelů jsme se ale utvrdili v přesvědčení, že chceme motorku koupit od místňáka. Backapckerské mašiny totiž projely zemi tam a zpátky už nespočetněkrát a pokaždé byly jen na oko opravené levnými náhradními díly, mnohdy přesprejované, aby nebyly vidět nedostatky a po stopadesáté přeprodané buď přímo cestovatelem, nebo místními podnikateli. O bezpečnosti a spolehlivosti takových strojů by se dalo polemizovat.

Nakonec jsme přímo v našem hotelu se štěstím narazili na Američana, jehož rodina pochází z Vietnamu. Dohodil nám svou neteř, která umí anglicky a od její rodiny jsme koupili první motorku. Tu zdědili po dědečkovi, který už si na ní bohužel nikdy nezajezdí. Nakonec nám s jejím tatínkem servisákem pomohli i s nákupem druhé, kterou jsme pořídili v krámu s ojetinami. Našimi vyvolenými se nakonec staly poloautomatické Hondy Dream s objemem motoru 100 ccm. Volili jsme tak hlavně proto, že Vietnamci jezdí většinou právě na Hondách, takže je umí opravit v každém servisu, které jsou tu navíc na každém rohu. 

Další dva dny jsme trávili sháněním vybavení na cestu, jako jsou helmy, gumicuky, rukavice, atd. Já jsem si do toho střihla několikadenní nachlazení, takže jsme ještě čekali, až mě to přejde. A potom jsme konečně, po víc než týdnu stráveném v Saigonu, byli připravení vyrazit. 

Naše první cesta vedla na jih do delty Mekongu. Já jsem moc chtěla vidět plovoucí trhy. Klauzik, jak se vlévá Mekong do moře. Ani jednomu se ta naše přání nakonec moc nesplnila. Vlévání do moře jsme neviděli vůbec a trhy, na které jsme vstávali v pět ráno, byly nakonec asi čtyři lodě, které si mezi sebou předávaly igelitky s čímsi. Projížďka po řece v tradiční loďce ale byla super a první motovýlet jsme si užili.

Taky jsme si tu zažili i první návštěvu servisu. U mě to byl jen rozbitý tachometr, Klauzikova motorka ale zlobila dost a mechanici nemohli přijít na to, co je špatně. Naštěstí nakonec ale dali všechno dohromady a snad teď budem zase brázdit silnice bez problémů.

Večerní Saigon v turistické čtvrti žije.

Výhled z našeho hotelu.

V rámci shánění výbavy jsme si u jednoho obchoďáku zahráli hru "najdi svojí motorku".

Na Mekongu jsme si zaplatili (a bohužel přeplatili) vyjížďku na loďce. Aspoň jsme na ní byli sami dva.

Oči na loďkách prý měly chránit posádku před krokodýly.

Tak takhle jsem si ten plovoucí trh představovala... ale takovou pěknou lodičku jsme potkali jedinou.

Přesedáme z větší loďky do menší, naše paní řidička.

Dokonce i klóbrcy jsme nafasovali, aby byl ten zážitek autentickej.

A vyrazili jsme na plavbu malými kanály, kam se velké lodě nedostanou.

Bydleli jsme ve městě My Tho, kde to na řece taky žilo.

Místní domečky...

A mají tu dokonce i jednu pagodu a před ní takovýho Buddhu - sympaťáka. Byl obrovskej!

Toť ona.

Od Mekongu jsme to vzali zpátky směrem k Saigonu, který jsme objeli a vyrazili konečně na tu naší velkou cestu. První naší destinací je pobřeží. Moc jsme se těšili z měst na klidnější venkov a bylo super si od toho věčného ruchu, shonu a spousty lidí odpočinout. Příjezd k moři jsme oslavili hnusnou zmrzlinou a Klauzik si málem shodil do moře mezi balvany jedinej klíček od motorky. První noc jsme strávili v "kempu", prostě jsme si postavili stan ve velkém resortu hned u moře. Po celém pobřeží jsou takových megalomanských projektů hrozné spousty. Bohužel je to fakt smutný pohled, protože je to tak pade na pade, kolik z nich je funkčních a kolik zkrachovalých a rozpadajících se (a to jsem v tom poměru ještě optimistická). Nejvíc nepochopitelné mi přijde, když se vedle chátrající ruiny staví ještě obrovitější mega resort. Krajina je tu jinak většinou vyprahlá, plná písečných dun. Jediné výjimky byly v okolí řek, které jsme míjeli. Jejich okolí bylo evidentně úrodné, pěstovala se tam rýže a hlavně dračí ovoce. V blízkosti moře se asi nikdo nevěnuje ničemu jinému, než rybaření. U každé vesnice je spousta lodí a malých kulatých kocábek, kterými se k velkým lodím dopravují buď za pomoci veslování nebo malého motůrku. Všude je taky spousta restaurací s nabídkou mořských plodů, které jsou živé v nádobách na ulici a čekají na svůj úděl. Jejich kvalitu zatím nemůžu hodnotit, chystáme se dneska večer...

Dojeli jsme k moři!

Od rybářů rovnou do nádob před restaurací a následně na váš stůl! Čerstvost zaručena.

Lodní zácpa na řece ústící do moře.

Kocábky na pláži uprostřed ničeho, kde jsme stavěli na sváču.

Trh se sušenýma rybama. Smradu jak v hradu a much ještě víc! Zastávku na oběd jsme nemohli vybrat líp :-).

Pěstování dragon fruit - dračího ovoce.

Na silnicích potkáváme všechno možný!

Fairy stream - krásná procházka mezi pískovcovými skalami s úžasnými barevnými kontrasty bílé a červené.

Celou dobu se jde říčkou, někdy se musí brodit trochu víc.

V tom hicu bylo chození ve vodě a jemnym písečku vážně příjemný!

Další místní atrakcí jsou červené písečné duny.

Kompletní výprava připravena k odjezdu!

Silnice tu vypadají třeba takhle - skoro žádná doprava, super výhledy.

Mui Ne - rybářské městečko a srdce místního rekreačního turismu. Po okolí je tu spousta resortů.

Na pláži po rybářích zůstávají hromady tak nádherných mušlí, že mi rvalo srdce je tam nechávat. A v některých ještě pořád bydleli krabíci.

No a momentálně se máme takto. Dali jsme si den relaxu na pláži v backpackeru udělanýho z jednoho z mega resortů.

Gurmánské okénko:

Do Vietnamu jsem se těšila hodně i kvůli jídlu a mám, co jsem chtěla. Jídlo je tu v neskutečném množství variací. Oproti třeba Thajsku se nám sice už někdy stane, že nám nějaká chuť úplně nesedne, ale právě tohle objevování a zkoušení je hrozně super. 

S naprostým přehledem tu vede národní jídlo "pho" - nudlová polévka na milion způsobů. Oproti českým vietnamským občerstvovnám vám tu k ní vždycky přinesou i hromadu čerstvých bylinek, které jsem dosud vůbec neznala a to mě baví asi nejvíc. Stejně jako v Kambodži, i tady jsou všude stánky s čerstvými obloženými bagetami, ale tady jsou často s paštikou a kusy libového masa, špeku, chilli a koriandrem. Je to prostě lábuž! Vietnamci taky hodně frčí na kafi, tradičně ho tu pijí se slušnou náloží kondenzovaného mlíka a ledem. Vzhledem k tomu, že jsem se ho na Zélandu složitě naučila pít neslazený, je tohle celkem čára přes rozpočet. Navíc tahle káva chutná i těm, co ho normálně nepijí. Klauzik ho označil jako tekutou Kofilu a dává si ho vždycky se mnou. 

A teď tomu všemu nasadím korunu - ceny. Ty jsou někdy až směšný, i pro nás, chudý cestovatele. Nudlová polívka s masem a se vším všudy stojí většinou kolem 20 Kč, maximálně je za 30 Kč. Obložená bageta 10 - 15 Kč, za stejnou cenu pořídíte i kafe. Všechno se tu vaří z čerstvých surovin a je to prostě bomba. Na každý jídlo se těším jak malá, i když někdy si něco "objednáme" a pak prostě čekáme, co nám donesou :-). Ale zatím to vždycky nějak dopadlo. Pár fotek k místní stravě a to bude pro dnešek fše!

Hadí víno - neochutnali jsme...

Nudle umí na milion způsobů, tady si dáváme smažené do křupava. K pití většinou podávají výborný zelený ledový čaj, někde je i v ceně jídla.

Nevypadá to nic moc, ale je to lahůdka - banán obalený v rýži pečený na ohni podávaný s kokosovou omáčkou a drcenými buráky.

Po městech se pohybují pojízdní zmrzlináři, tahle byla ale ultra hnusná. Kolikrát asi rozmrzla a zase zmrzla?

Vaří se většinou přímo na ulici. Už se nám to nakládá!

Pho s náloží bylinek, klíčků, chilli a limetkou.

Kafíčko si místní většinou vychutnávají pěkně jako relax a příležitost pokecat se známými. Tak jsme do toho šli taky!

Kafe se tu nechává překapávat přes hliníkový filtr do skleniček a míchá se se Salkem. Proces chvíli trvá, takže mezitím káva vystydne, pije se ale s ledem, takže to neva.