Pracovní vánoce u protinožců

I přes několikerá upozornění, že se tu nic neděje, se mnozí z vás dožadovali nového článku, nezbylo mi teda nic jiného, než jednou opět zasednout za klávesnici a něco sesmolit. Ale předem upozorňuju, že článek bude víceméně o ničem, tak abyste mi pak neřekli, že jsem vás nevarovala!!!

Minulé vyprávění jsem zakončila zásadní informací, že druhý den jdu do práce. Navážu tedy zde a trochu vám to naše vydělávání dolarů popíšu. První pracovní den se nás sešlo 10 Čechů u packhousu, šéf Kevin nám vysvětlil co a jak a jeli jsme na sad. Naše první práce spočívala v trhání kvítků na hrušních. Kvítky musely pryč, protože kdyby na stromech zůstaly, mohla by se skrz ně do stromů dostat nějaká hrozně zákeřná nemoc (proč to nevadí ve chvíli, kdy jsou na stromech první květy, ze kterých už vyrostly malé hruštičky, mi není jasné do teď). Práce byla placená hodinově, takže jsme měli relativní klid, občas nás Kevin popohnal, ale jinak jsme měli jasně dané pauzy během dne (dvakrát čtvrt hodina neplacená a potom půl hodina na oběd, proplacená). Práce byla trochu nuda, ale nic nepřežitelného, pracovali jsme proti sobě ve dvojicích a ještě jsme měli spoustu témat k hovoru, tak se to dalo. Na kvítky jsme navázali protrháváním větviček na jabloních, takových těch rovných nanicovatých šlahounů, ze kterých nikdy žádná jablíčka nebudou. Tady už bylo potřeba zapojit trochu víc svaly, aby člověk větvičky utrhl, ale jinak zase pohoda, hodinovka, pauzičky. Cca po týdnu a půl ale přišlo to hlavní, kvůli čemu jsme sem vlastně přijeli, a to THINNING - neboli protrhávání nezralých jablíček. Na thinning nás bylo celkem 18 a všichni jsme byli Češi. Je to trochu škoda, protože s angličtinou bych tu ráda hnula, ale co se dá dělat, hlavně, že jsem měla práci. Důvod, proč Kevin preferuje Čechy, je ten, že s nimi má pozitivní zkušenosti. Obecně tu máme vůbec mezi zaměstnavateli dobré jméno. Důvod je jednoduchý - řekněme si to upřímně, většinou nejsme zrovna velký boháči, kór, když se s úsporami z domova ocitneme na Zélandu a začneme zírat na místní ceny. Proto se snažíme makat co nejvíc, neflákáme se, práci je nám (ve většině případů) blbý odfláknout a oproti například Němcům, si práce a vydělaných peněz vážíme, protože bychom tu bez nich prostě nevyšli. Proto Kevin už několik let na sezónní práce najímá výhradně Čechy. Ale teď k thinningu. Jde při něm o to, protrhat podle určitých pravidel jablíčka na větvích a zredukovat tak jejich počet. To se dělá ze dvou důvodů - za prvé aby plody dozrály do větší velikosti a správné barvy a za druhé aby se pod náporem jablek nepolámaly větve. Zní to jednoduše, ale je to poměrně věda, než se člověku tahle specifická činnost dostane pod kůži. Aby to totiž nebylo tak jednoduché, jablíčka se musí trhat bez stopky - museli jsme se proto naučit grif, jak na to, aby stopky zůstaly na větvi. Dál se hodnotí, na jak velké větvi jablka rostou, jestli jsou z vrchu, nebo spodku větve a kolik trsů jablek na větvi celkem je. Z každého trsu jablek se ale na větvi vždycky nechá pouze jedno, nebo dvě jablíčka. Tahle práce byla už hodnocená úkolově, takže podle velikosti a míry obsypanosti stromu nám Kevin vždycky řekl cenu za strom a podle počtu udělaných stromů člověk dostal odměnu. Pracovní doba i pauzy byly zcela na nás, což se ukázalo jako pravidlo mírně vražedné. Vždycky se totiž našel někdo, kdo chtěl pracovat dýl, než je zdrávo, nebo vynechal svačinku a člověku pak bylo blbý sebrat se a jet domů, nebo si v klidu schroupat nějakou tu sušenku. Hned v prvních dnech jsme nastolili pracovní dobu od 7 do cca 6 a až po nějaké době mi došlo, že to nebude jen hec na začátku, ale naše stálá pracovní doba. K tomu se náš pracovní týden skládá z šesti pracovních dnů, volná je jen neděle. Thinning je práce relativně fyzicky náročná, člověk má neustále ruce nad hlavou, nebo naopak leze pod větve po kolenou a hledá jablíčka ze spodu těch nejnižších větví. Největší záhul je ale práce se žebříkem, protože i když jeho váha není nesnesitelná, člověk si ho musí ke každému stromu naštelovat někdy i natřikrát, mezi jednotlivými stromy si ho přenáší a nesmíme zapomenout, že to vše se jede ještě i z druhé strany řádku. K jednomu stromu lezete tedy na žebřík třeba i pětkrát. Když nám Kevin na začátku práce říkal, že jeho nejoblíbenější stupínek na žebříku, je ten úplně nejvyšší, ťukala jsem si na čelo a nechápala jsem. Přeci jen stoupat si na úplný vršek cca dvoumetrových štaflí, když se někdy ani nemáte čeho přidržet, je vcelku dobrodrůžo. Po pár dnech jsme ale pochopili, na žebřík si zvykli a běhali po nich jako laňky. A světe div se, nejlepší příčka byla najednou ta úplně nejvyšší!
Práce obecně byla náročná, ale co mě hodně překvapilo, bylo, jak je náročná na psychiku. On stačí jen fakt přesvědčit se dělat každý den celý den naprosto to samý. Vůle každého z nás byla, myslím, prověřená dokonale. Nejvíc ubíjející pro mě ale bylo sledování některých kolegů, kterým, ač jsem se snažila sebevíc, nebyla možnost stačit, Až ke konci jsem se dokázala hodit do stavu, kdy jsem se smířila s tím, že prostě nebudu mezi těmi úplně nejrychlejšími, ale že peníze si vydělávám pěkný a stresovat se kvůli tomu, že mi někdo utekl o tři stromy, nemá význam. Než jsem se ale do tohoto stavu dostala, měla jsem několik fakt fakt velkých krizí a některý dny byly protrpěný. Počasí se taky na nic neptá, pracuje se i v největších hicech, v dešti (pokud není opravdu silný), i větru, co s váma na žebříku dokáže pěkně zamávat. Prací jsme se mírně zformovali - naše mluva zhrubla a změnila se na sadařskou (nevěřili byste, do kolika nadávek jde nějak našroubovat slovo "apple"), stravovací návyky se změnily. Na to, že jsem doma nijak neprahla po sladkém, jsem za poslední dva měsíce spořádala tolik sušenek, zmrzliny a čokolády, jako za poslední rok ne. Večery jsme trávili vždy stejně - vystřídat se ve sprše, udělat večeři, svačinu na druhý den a zahájit obžerství. Tělo kancelářské krysy honěné po žebříku nahoru dolů, si holt žádá své. Po obžerství padnout do postele a ráno v 6 budíček a všechno nanovo...
Fotky z práce nemám prakticky žádný, protože jsme pořád byli v presu, honem běželi trhat, nebo honem přejet na jiný sad. Pár obrázků mám ale aspoň z těch pár volných dnů. Člověk toho při nich nemá ani moc chuť podnikat, spíš si užívá konečně nějakého nicnedělání, ale něco málo jsme přece jen zažili. Víc napoví fotky:

Verča mi odjela zpátky do Čech, ale předtím mi ještě stihla udělat skvělý hambáče!

Vysoký byly... hodně.

Jedna z mála pracovních fotek - ani déšť nás nezastavil!

A po celém dopoledni v dešti...

.. jsem si udělala sladkou odměnu.

Jednu deštivou neděli jsme si zajeli do termálů do sousedního Napieru, kde jsem byla zbytkem posádky  donucena absolvovat i prohlídku opossumího krámu s něčím, co by se dalo nazvat expozicí. Nakonec jsem toho fakt nelitovala, protože něco tak unikátního jsem dlouho neviděla.

Exponáty byly extrémně přirozené, skoro nerozeznatelné od živého jedince!

A expozice byla maximálně poučná - zde ukázka opossumího zabijáka - jednoduchý systém, opossum (vlastně jsem ještě neřekla, že po našem je to vačice a taky že je to místní škodná, za to z ní dělají rádi čepice, rukavice, bačkory, atd.), se natáhne pro nějakou dobrotu v lahvi a v tu chvíli ho propíchne hrot toho udělátka na stromě. No neni to paráda? Viz plakát - "possum killer".

A zde stačilo zmáčknout knoflík a opossumové už zpívali tklivou píseň za své sražené kolegy na silnicích - a že jich tu je!

Taky jsem se zase viděla s Davidem a Louise, zašli jsme i s Verčou (když tu ještě byla) na místní farmářské trhy.

Užíváme sluníčka, kafíčka a pohody. S Davidem a Louise přijely i jejich dvě současný pomocnice, Němky. Za celou dobu řekly asi tři slova, myslím, že oproti mně to pro ně musel bejt celkem šokující rozdíl :-D

A vzali nás na fajn akci do místní školy, kde jste mohli obcházet různá stanoviště a něco si vyrobit, nebo zahrát. Školy tak získávají peníze navíc. Zde školní hřiště - paráda

Jeden den se nám nad domem objevila tahle nádherná double duha.

Sandra s Honzou nasbírali na jednom svém výletu čerstvé slávky, tak jsme měli super zákusek po večeři.

Byla to dobrota! A jinak po mé levé ruce sedí mí tři spolubydlící a zároveň kolegové, Kristýny a Petr, po pravé kolegové Sandra s Honzou.

Opět Ocean beach.. Oblíbila jsem si tu místní cider a můžu říct, že si na něm frčím i kvůli tý úžasný vinětě - každá příchuť má jiný zvíře a jedno je hezčí než druhý! Prase ale zatím vede...

Po téměř dvou měsících pracovního nasazení se začaly blížit vánoce, které jsme toužebně očekávali nejen kvůli vidině dvou dnů volna, ale i proto, že byly pomyslnou hranicí, kdy to s prací máme za pár. Těsně před vánoci si ale osud asi řekl, že mi doteď všechno procházelo nějak moc snadno, že i taková pošetilost, jako jet stopem pro auto do Wellingtonu, se nakonec vyplatila, a že by to teda chtělo trochu nějakýho toho dramatu a vzrůša. V sobotu před Štědrým dnem mi proto v práci při obědě upadla půlka zubu. Ano, i přesto, že jsem nic nepodcenila, před odjezdem byla na zubním a nechala si udělat i rentgen a od doktorky jsem odcházela s tím, že zuby mám naprosto v pořádku. Po dvou dnech mailování s pojišťovnou jsem konečně byla objednaná k místnímu zubaři. A tak jsem se já, jakožto osoba ze zubaře extrémně připosraná a o každé preventivní prohlídce týden předem v obavách hovořící, jsem se ocitla v čekárně zubaře na druhym konci světa, sama samotinká. Řekla jsem si ale, že jsem se dala na vojnu, tak nezbývá, než bojovat, zatla zbytky zubů a rozhodla se to přežít. V čekárně jsem dostala k vyplnění dvě lejstra. Nějakému prohlášení jsem moc nerozuměla, ale podepsala jsem ho. Následoval dotazník týkající se toho, jakými vážnými chorobami a alergiemi trpím. Opět jsem nerozuměla zdaleka všemu, ale protože si připadám veskrze zdravá, všude jsem zvolila možnost "NO". Doktorka byla milá a hodná, ochotně mi vysvětlila, že mi musí uvrtat skoro celej zbytek zubu a aby toho nebylo málo, že mám v sousedním zubu díru jako prase, kterou se nikdo neobtěžoval řešit. Po návratu domů měním zubařku. Naštěstí jsem všechno zvládla a odcházela sice mírně vopocená, ale s pocitem hrdosti sama na sebe, že jsem zvládla návštěvu zubaře v angličtině a sama (přiznám se, že kdyby tam se mnou v tu chvíli někdo byl, byla bych si asi o fous jistější v kranflecích...).
Po stresu se zubařem už následovala jen úleva a těšení se na vánoce. Na Štědrý den jsme šli normálně do práce, v poledne nám ale na sad Kevin dovezl piva a chipsy jako poděkování za odvedenou práci a jako že na zdraví, že jsou ty vánoce. Vzhledem k tomu, že jsme seděli na sluníčku a bylo asi 25 stupňů, s některými jedinci to trochu zamávalo. Každopádně po příjemných dvou hodinách popíjení a povídání bylo jasný, že makat se už nebude a odpoledne jsme to vzali přes krám domů, chystat společnou večeři. Večer jsme se sešli skoro všichni u nás u chatiček, ugrilovali jsme si, popili, zazpívali jsme sprostonárodní a jiné písně a někteří z nás šli i spát. Druhý den jsme věnovali odpočinku, střízlivění, filmům, atd. Já se s Ondrou odpoledne pustila do lůžkové úpravy Pohřebáka a s výsledkem jsme byli oba moc spokojení. Ondrova Martinka nám dělala morální supprot a odporného asistenta, tímto jim za pomoc ještě jednou dík! Fotky z vánoc a kutání postýlky:

Dárek pro Kevina v českém stylu - Plzeň a Budvar.

Přání s pár důležitými českými slovíčky.

To je pracovní morálka..

Kevin obdarován, teď se pere s češtinou. Nejlíp a nejčastěji stejně říká "na piču".

Celá naše pracovní crew.

Zdobení vánočního stromku (hlavně se na těch fotkách chovejte přirozeně, kluci!).

Bylo veselo a už i Ježíšek tu byl!

Sváteční cider, tentokrát jelenní.

A už kutáme! S touhle mašinkou jsem radši nechala pracovat Ondru.. 

Ale aspoň jsem důležitě podávala prkýnka :-)

Praxe s vrtačkou z Lokalu se víc než hodila!

A už je půlka hotová! Nevěřila jsem, že jsem to všechno naměřila a nakoupila dobře...

Občas byla práce s vrtačkou mírně artistickým kouskem. Nezapomeňte si také povšimnout krásného sadařského opálení  - značka záda jako Maor, nohy věčně schovaný mezi větvema.

A je to hotovo! Složený stav pro případ nutnosti dosažení do zadních partií, případně posezení ve vstupu. Levá nožka trochu uskočená, aby se do rohu pohodlně vešla bomba k vařiči.

Během vteřinky je vše připraveno na spánek! Teď ještě sehnat matraci, to bude trochu oříšek...

Spokojení budovatelé.

Pozdrav od Santy - Trenta a Anne.

Tak, a je to, Na to, že to je článek o ničem, je docela dlouhej, že jo :-)
A jak to bude dál? To zatím nikdo neví - zatím dokončujeme thinning, po něm bychom měli ještě pár dnů pracovat za hodinovku nějaké dodělávky na sadu. A potom hurá, leden volný na cestování! 6. 1. trajektem na jižní ostrov a pak se uvidí. Je to krása, nemít dopředu nic nalajnovaný!