Nicnedělání v Hastings

Tak jsem odkládala další článek, protože jsem neměla co psát, až je toho tolik, že nevím, co psát dřív. V úterý jsem se rozloučila na farmě a poté, co jsem viděla výraz Louise při vyslovení slova "hitchhiking - stopování", jsem si radši koupila lístek na autobus. Sice stál 17 doláčů na těch blbejch 60 km, ale řekla jsem si, že za týden utratit 17 dolarů není marný a koupila si ho. Louise mě hodila na bus a já plna obav vyrazila do Hastings vstříc novým zážitkům. 

Několik vzpomínkových fotek z farmy:

Úplně poslední kojení jehňat před odjezdem.  Foceno Louise s komentářem, abych měla památku na své oblíbené slepičky... A hlavně aby jim bylo vidět do toho jejich nádherného očička! FUJ! Od každého zvířátka aspoň jeden kousek.

V Hastings mám už od příletu domluvenou práci na jablečném sadu u Kevina (teď se projeví, kdo čte blog pravidelně a kdo to fláká!) a taky jsem si tu domluvila ubytování u Kevinova kamaráda Trenta. Ten se svou ženou Anne poskytuje ubytování pro pracanty na těchto sadech, protože je to od nich kousíček, respektive přímo v nich... Trent je neskutečně milej a ochotnej, takže mě přijel vyzvednout až na autobus, protože pěšky bych se celkem prošla. Vůbec jsem nevěděla, co od ubytování čekat, neměla jsem skoro žádné informace. Věděla jsem jen to, že jde o ubytování v nějakých buňkách a že to nebude nijak zvlášť luxusní. Čekala jsem tedy všechno možný, ale byla jsem moc příjemně překvapená. Trent s Anne mají vedle svého vlastního domu postavených 5 malých dřevěných chatiček, vypadají jako v kempu. Zadním vchodem se dá dostat do jejich domu, kde máme záchod a koupelnu a místnost s pračkou. Z části velké garáže je udělaná společná kuchyně s velkým stolem a před ní máme k dispozici obří gril a dva velký stoly s lavicema. Cena je příjemných 100 dolarů za týden a já hned věděla, že to beru, ono mi taky nic jinýho nezbývalo. Opět se projevila zélandská vstřícnost a důvěřivost, Trent mi slíbil, že začít platit můžu, až když budu chodit do práce - super. Jak to tu vypadá:

Chatičky - moje je ta druhá zprava.

Jak to vypadá v chatičce. Vpravo v popředí topení, bez kterýho bych prvních pár dnů s jistotou pošla.

Můj výhled z okna a nejbližší soused.

Můj výhled ze zápraží, velká budova je Trentův dům a za oknem naše koupelna.

Vstup do kuchyně, stoly k venkovnímu hodování vybízející a vpravo gril.

Kuchyňka a jídelna v jednom.

Za kuchyní nám dupou králíci.

Můj budoucí džob na mě kouká každej den.

Dokonce i říčku tady máme!

A ani po těch ovečkách se mi nebude stejskat. Jen jsou od nás přes vodu..

Hned na úvod mi Trent řekl, že jsem "very early bird" a že tu zatím jsem jediná. Ostatní lidi přijedou až začne práce... Takže jsem si musela zvyknout na trochu samoty. Ze začátku jsem se toho hodně bála, ale naštěstí Verča bydlí 3 km ode mě a já tu mám v ceně ubytování i zapůjčení kola, takže jsem u ní za 15 minut s přehledem. Skoro celý týden, co tu už jsem, utekl jako voda a já zpětně ani nevím, co jsme vlastně dělaly. Ale s jistotou vím, že jsme pily hodně kafe, protože Verča disponuje takovou vzácností, jako je presovač! Taky jsme zavezly Verči paní domácí do Napieru, ale bylo zrovna dost hnusně, tak jsme si pořádnou prohlídku města nechaly na jindy. Taky jsme zajely do Hastings do místního parku, kde maj cosi jako čínskou zahradu a pěknej skleník. A taky mě tu navštívila Louise, což mi udělalo hroznou radost a byla to příjemná změna. Hlavní náplní týdne ovšem bylo čekání na práci, která měla začít mezi 10. - 17. 11., takže dost široký rozptyl... Pár fotek z týdne tady:

V Napieru v parku s vodopádem.

To je on.

Byla fakt kosa a foukalo, stálo by to za návštěvu místních termálních bazénků, ale s tím jsme bohužel nepočítaly a plavek nemaje jsme to nechaly na jindy.

Tak jsme si dopřály aspoň to sushi, můj oblíbený místní oběd, skvělý poměr cena-výkon.

Park v Hastings.

U jezírka byla krom kachen i holubice! :-D

Čínská zahrada..

Vstup do skleníku

Nám to prostě sluší vždy a všude!

Takový normální záhon orchidejí...

V mezičase jsem se kromě kamarádění se s notebookem, bez nějž bych to tu asi fakt nedala, věnovala i shánění auta (pro změnu). I Verčin přítel Amar se vkládal do pátrání a na netu sledoval nabídky. Jednou zadal do vyhledávání na Trademe jiné podmínky hledaného auta, než jsem vždycky zadávala já - zvolil možnost, že auto může být na celém NZ. A vyskočilo na něj fáro, který se mi fakt líbilo, bylo za rozumnou cenu a navíc mělo mít asi vážně malou spotřebu. Byl v tom ovšem malý háček, auto bylo až u Wellingtonu, poblíž městečka Lower Hutt. S Verčou jsme se hned nadchly a dohodly se, že bychom tam mohly dostopovat. Pan majitel automobilu měl v pondělí celý den volno, takže jsme si řekly, že to je ideál, že aspoň bude otevřený servis pro kontrolu auta, atd. Jak se ale pondělí blížilo, měla jsem z toho čím dál rozpačitější pocit a musím upřímně říct, že nebejt Verči, já bych zůstala nakonec asi doma. Ta se ale děsně těšila na výlet, takže bylo rozhodnuto a daly jsme si sraz na pondělí na 7 ráno u mě. Já byla nejvíc nervózní z toho, že pojedeme 300 km kvůli nějaký popelnici, tam se otočíme na podpatku a pojedeme zase zpátky, což bychom dle mýho hrubýho odhadu neměly šanci stihnout. Ale riskly jsme to a včera ráno, v 7:04 nás Amar vyhodil na stejném místě, odkud jsem sama před týdnem stopovala do Waipukurau. Čeklay jsme asi 10 minut a zastavili nám dva Samoánci jedoucí do práce. Vyhodili nás ve Waipukurau a my se přesunuly o kus dál na lepší místo na stop. Tam jsme ovšem trochu zaplakaly, protože i přes naše ukrutně milé pohledy a krásný úsměv jsme čekaly asi půl hodiny a přestože jezdilo jedno auto za druhým, nikdo nás nebral. Až potom nás nabral mladý pár, který jel do práce - stříhali ovce. Vzali nás jen asi 20 km a vyhodili nás na nejnemožnějším místě na stop, kde jsem myslela, že nemůže nikdo za boha zastavit - byla to dlouhá, rovná silnice, kde auta jezdila fakt rychle, přestože jsme stály u křižovatky. Díky bohu nám za chvilinku zastavila paní, dělala sestřičku v městě Dannevirke. Vzala nás až na druhý konec města, takže paráda, i když kvůli tomu přišla nejspíš pozdě do práce. Paní prý vzala stopaře poprvé v životě, tak jsem jí hned ujistila, že my žádný vrazi nejsme a Verča mi to dodnes vyčítá - fakt nechápu proč. Doufám, že paní nečetla dnešní místní novinový článek o tom, že nějaký stopař pobodal řidiče, který ho vzal. Jen co jsme vystoupily z auta a domlouvaly jsme se, že si dáme pauzičku, odskočíme si, napijeme se, dáme sváču, zastavilo vedle nás mini autíčko. Zeptala jsem se, jestli jako zastavili nám a oni že jo. Byla to hrozně vtipná dvojice, pán byl dost obtloustlej a paní kolem 40 se dvěma culíkama na hlavě... A hned jestli jedem do Wellingtonu - jako by to tušili! Přeházeli věci ze zadních sedaček do "kufru", dá-li se to tak nazvat a vyrazili jsme. Jízda to byla veselá, Verunka si užívala více než blízkou společnost obruče na "hula hop" a obě jsme se těšily z didžiny, která nám byla servírována i s poctivými bassy. Došlo i na Gangam style. Tímto jsme vyhlásily opět nevědomky a neplánovaně další výzvu - stopování bez toho, aby člověk vůbec stopoval. Burger minule dobrý, ale tohle taky neni k zahození! Před Wellingtonem nás ti dva vyhodili, ukázali, na jakou silnici máme jít a my na další stop od nějakého pána sekuriťáka, dojely těch 20 km do Lower Hutt. Tam jsme zbaběle sedly na autobus a posledních cca 15 minut popojely s ním, ve městě bysme s tím stopem asi moc nepochodily. Fotky z naší cesty:

Škoda, že tam není autíčko vidět celý - byl to třídvéřák...

Stopování baví Verču...

... i mě! No nezastavili byste nám?!

Krásný výhledy při přesunu na lepší místo na stop.

Po příjezdu do cílové destinace jsme snadno našly garáž Trevora, který auto prodával. Vzal nás do garáže a já HO poprvé viděla naživo. Bylo to první auto, co na fotkách na Trademe vypadalo stejně, jako ve skutečnosti! Ne, kecám, ve skutečnosti bylo ještě hezčí :-) Zběžně jsme ho obhlídly a bylo nám jasný, že pokud nebude nic zásadního na kontrole v servisu, zpátky stopem nepojedem. Trevor nasedl do svýho auta a zavedl nás tak do velkýho servisu na kontrolu. Tam nám ale řekli, že se musíme předem objednat a že volno mají až zítra ráno. Trevor teda zavolal chlapíkovi, co se mu stará o vozový park (má 5 aut) a ten řekl, že na to mrkne. Přejeli jsme tedy do druhého servisu a tam takovej správnej chlápek auto projel a skouknul a dal mi papír s nutnými opravami. Prohlídka stála 20 dolarů, přitom v tom velkém servisu bych za ní dala 140 doláčů! Prostě štěstí v neštěstí jak blázen. Ukázalo se, že je třeba v první řadě vyměnit klínový řemen, není moc silná baterie a pár dalších věcí. Celkové náklady na nutné opravy byly lehce přes 1000 dolarů, ovšem byly do toho zahrnuty i ne zcela nutné operace a vše bylo naceněno maximální částkou. Trevor mi řekl, ať mu udělám nabídku. Celá vopocená jsem ze sebe vysoukala 1800 dolarů, protože Trevor auto na Trademe prodával v aukci - poptávací cena byla 2000 dolarů a možnost okamžité koupě byla oceněna na 2500 dolarů. Trevor na mě vykulil oči a řekl něco v tom smyslu, jestli jsem viděla tu sumu za opravy a že se omlouvá, že o tom nevěděl, že tam nějaké vady jsou a že měl na mysli spíš 1500 dolarů! Zůstaly jsme koukat s otevřenou pusou, tohle by se myslím v ČR fakt nestalo. Hned jsme začaly kejvat jako že jasně a určitě to berem. Úsměv od ucha k uchu nám už z tváře neslezl, protože přestože budu muset narvat něco do oprav, bude to super cena za takový auto. Trevor s náma ještě zašel na poštu, vyplnila jsem jedinej formulář a za chvíli odcházela s vytištěnou kartičkou dokládající, že mám poprvé v životě vlastní auto! Trevor byl neskutečně milej člověk, kterej nás evidentně nechtěl natáhnout a byl maximálně férovej. A víte proč??? Je to horolezec a lyžař a byl v Praze! Tak to je pak jasný, že jo :-) 

Autíčko si bohužel vzhledem ke svému vzhledu vysloužilo přezdívku Pohřebák, ale je to oslovení zcela familiérní a říkám mu tak s láskou v srdci. Pohřebák je diesel a manuál, takže to s ním bude občas trochu veselý při řízení, ovšem spotřebu má neskutečnou a těch 300 km zpátky do Hastings jsme odjely se spotřebou kolem 6 litrů. Modlete se tedy společně se mnou, aby Pohřebák sloužil jak má a nenechal mě nikdy ve štychu. Cestu zpět jsme zvládly úplně v pohodě, vystřídaly se v řízení a protože jsme opět projížděly Waipukurau, nemohly jsme se nezastavit u Davida a Louise, která mé nově nabyté auto označila za pojízdný bordel (že by za to mohla ta fialová okýnka vzadu?). Pobyly jsme hodinku a úplně vyřízený dojely domů. Já si cestu od Verči zpříjemnila zařazením se do pravého jízdního pruhu, naštěstí mi to došlo relativně včas, protože mi přišlo, že protijedoucí auto jede nějak moc proti mně. Tak na něj mrkněte, fešáka... Já se zamilovala:

Obchod stvrzen, Pohřebák je můj a nikoho jinýho!

A už si ho vezeme...

Už se nemůžu dočkat, až si ho zabydlim, to se to bude spinkat!

Tak a jsem konečně u cíle mého dnešního vyprávění. Dneska jsem dohnala rest z Čech a naložila bezinky na šťávu - akorát tu kvetou a letos jsem jí nestihla doma udělat... Taky jsem dostala na starosti na tři dny celej barák a kočku, psa, kanárky a zpropadený slepice - já se jich snad nezbavim! Ale aspoň budou vajíčka :-) Trent s Anne totiž na tři dny odjeli. Jsem tu teď teda úplně sama a můžu říct, že už se fakt těšim, až někdo další přijede. Během dne mi přišla SMS, že zítra v půl 8 nástup a jde se makat. Tak snad to zmáknu, neudělám ostudu a přežiju to ve zdraví. Dám pak echo!

Jak jsem se stala farmářkou

V pondělí ráno jsem vyrazila na helpx do Wipukurau, asi 60 km od Hastings. Po vyhledání ceny za lístek na autobus v den státního svátku mi bylo jasné, že si opět zastopuju. Verča s Amarem mě hodili kousek za město a za dvě minutky už jsem se vezla se starym pánem v BMW. Pán byl těžce nedoslýchavý, vedli jsme tudíž dvě na sobě zcela nezávislé konverzace, protože já mu pro jistotu zase nerozuměla. Ani jeden jsme netušili, co ten druhý říká, ale i tak jsme se docela nasmáli. Původně jel do vesnice těsně před Waipukurau, ale hodil mě až tam, abych nemusela stopovat znova. Byla jsem za to moc ráda, hned za vesnicí totiž začínala 100 km/h a to by se mi asi nestopovalo nejlíp.. Rozloučili jsme se a já zavolala mým budoucím hostitelům, že jsem už v městečku. Za chvíli si mě vyzvedla Louise a odfrčely jsme na farmu. Farma má kolem 400 hektarů, na kterých se chová cca 3000 ovcí, ale vzhledem k tomu, že je jaro a rodila se jehňata, v současnosti je tu cca 5000 ovcí. K tomu pár stád krav. David a Louise jsou hrozně příjemný lidi ve věku mých rodičů. Mají 5 dětí, které už jsou všechny z domu, takže jsou na farmu sami a využívají občas pomocníků z helpx. Jsou k sobě hrozně milí, občas se oslovují darling nebo sweetheart a je vidět, že když se Louise Davida na něco ptá, předem zná odpověď. Pokud byste chtěli návod na šťastné soužití po celý život, vězte, že se zasnoubili po 6 týdnech randění a svatba byla po 8 měsících od prvního rande. Nesmíte se tedy ničeho bát a jít do všeho střemhlav :-D

Vyfasovala jsem vlastní pokoj s obří postelí a hned jsem se zapojila do chodu farmy. Mojí každodenní činností bude krmení 3 jehňat z lahve (maminky jim umřely, nebo byl jiný problém) a krmení, zahánění a vyhánění slepic z kurníku + kradení jejich potomků, rozuměj vajec. Velice brzy jsem zjistila, že slepice jsou nejodpornější zvířata na světě, že se jich bojim a tato činnost se stala nejčernějšími okamžiky každého dne. Jinak jsem pomáhala se vším možným - běžným úklidem v domě, prací na zahradě, ale hlavně s ovcemi, kdy probíhalo oddělování matek od jehňat a odčervování jehňat.
Louise neskutečně dobře vaří, takže jsem si vychutnala úplně každý jídlo, který přede mě bylo postaveno. Namátkou jsme měli takové skvosty jako vepřové maso na marocký způsob se skořicí, rozinkami a pomerančovou kůrou, teplé muffiny s čerstvou šlehačkou přelité karamelovou omáčkou a spoustu a spoustu dalších dobrot. Aby se neřeklo, vyšvihla jsem aspoň bramboráky a hlavně vepřo knedlo zelo, který se myslim fakt povedlo.

Týden strávený tady byl oázou klidu a pohody a cítila jsem se tu úplně jako doma. I když jsem někdy pracovala víc, než bylo domluveno, vzhledem k tomu, že jsem se stala součástí všech aktivit tady, bylo to úplně přirozený a spíš by mi bylo divný, kdybych seděla na zadku a místní kolem mě běhali.

Myslím, že nejlepší reportáž z mého týdne tady bude prostřednictvím fotek a k nim přiložených komentářů:

Jak to tu vypadá - zastřešená terasa - jídelna

Obývák

Můj pokojíček a nejlepší postel

Tady trávím nejvíc času - kuchyně

Zahrádka u domu a všude kolem po svazích běhají ovečky

Na zahradě se pěstuje snad všechno, na co si vzpomenete

Hladovci.. U krmení se hrozně strkaj a rvou se o dudlík. A hlavně mlaskaj!

A takhle jim to mlíčko chutná..

První den jsme oddělovali jalovice a bejčky. Řeknu vám, že jsem měla normálně stažený půlky. Bejt zavřená v malý ohradě s tak obříma zvířatama... Asi to na mě bylo trochu vidět, tak jsem se pak už jen z uctivé vzdálenosti dívala...

Krávy jsme pak hnali na jinou pastvinu a měli jsme cestou krásný výhledy.

Už se blížej! Jinak bez auta 4x4 by si tu člověk neškrtl, byly to často slušný rallye!

Domácí rodinná fenka Cassie, největší přítula a mazel, která by se pro podrbání za uchem přerazila.

Oddělování jehňat od matek + odčervování. Mají promyšlený systém ohrad, takže ovce se postupně nahánějí z jedné do druhé, až se nakonec postupně naženou do malé ohrádky, která se zavře, takže jsou v ní ovce úplně nahňácaný. Tam se jehňata odčerví pomocí dávkovací pistole se zásobníkem, který má člověk přidělaný na zádech jako batůžek. Po odčervení jehňat se ovce ženou do úzké chodbičky, kam se vejde jen jedna a pomocí chytré "výhybky" se pouští do jedné, nebo druhé ohrady a tak se třídí na jehňata a matky.

Už je nahňácáno a jde se odčervovat.

Všichni tři mí kojící svěřenci. Jedno jehně bylo malinký a nechtělo moc pít. Když jsem do něj něco dostala, měla jsem pak vždycky hroznou radost.

Výhledy z farmy..

Ovce jsou vskutku neskutečně hloupý zvířata. V té úzké chodbičce se občas zasekly třeba tři naráz a bylo třeba je tam nějak uspořádat, což se nezdá, ale dá zabrat, protože takový odrostlý jehně už něco váží..

Navíc bývá někdy celkem hic a hlavně se dost práší..

I v terénu se musí dodržovat přestávka na čaj a v tomto případě pomerančový muffin. Myslim, že mi to farmaření celkem sedne! (Zleva: já, pomocník, kterej nevim, jak se jmenuje, Louise, David)

Připadala jsem si trochu jak v koncentráku - brali jsme matkám děti a oni pak na sebe koukali takhle přes plot a děsně bečeli, vypadalo to, jak když brečej. No drama prostě...

Jedno jehně mělo poraněnou nohu, mělo velký absces z obou stran a jen jí tahalo za sebou. Naložili jsme ho a vzali domů, že mu zkusíme dát penicilin. Bohužel se zatím vůbec nelepší a nevypadá to s ním pořád dobře...

Jeden z největších zážitků tady bylo pozorovat pracovní psy při práci. Je k nim přistupováno úplně jinak než ke Cassie například. Psi sami od sebe vědí, jak se mají chovat, intuitivně shání stádo dohromady, nebo štěkají, aby se ovce popohnaly do další ohrady. Jediný písknutí potom stačí ke změně směru, kam ovce ženou. Věřte mi, že vidět to v televizi je o něčem úplně jinym, než u toho být naživo.

Moje oblíbený místo na farmě. Ty stromy voněly intenzivně jako fialky.. nádhera.

Byly jsme s Cassie na procházce po pastvinách.

Všichni zajíci v dosahu prohnáni, zem prohrabána, můžem domů!

Další z těžký dřiny na farmě - nakrmit a vyvenčit Mega, jednou by z něj měl vyrůst další z pracovních honáckých psů. V jeho 3 měsících je to ovšem neuvěřitelný střevo, který je schopný naběhnout člověku v plný rychlosti do nohou, nebo odvlíct obrovskej zásobník plnej vody do boudy. Přivolání má ovšem už v tomhle věku neskutečný..

V neděli jsme s Louise vyvezly Cassie na delší výlet autem.

Ty zasněžený hory v pozadí prostě můžu..

Cassie v řece aneb recept na štěstí.

Takový normální oběd v trávě.

David mě vzal na čtyřkolce na obhlídku farmy.

Pracuje nonstop, i na té projížďce musel aspoň zkontrolovat napajedla a dráty s elektrikou.

Z nejvyššího bodu farmy.

Vepřo knedlo zelo chutnalo, později došlo i na bramboráky a i ty prý byly výborný.

Poslední den mého farmaření - vyfásla jsem super vohoz a jsem hrdá na své stádo.

Je to klasika - konečně mám pocit, že jsem na farmě k něčemu užitečná, protože už jsem ovce trochu poznala a dokážu je nahánět kam potřebuju, nebojím se jich, ani když mi někdo onehdá tvrdil, že koušou. A v tu chvíli odjíždím. Ale třeba se sem ještě někdy vrátím, kdo ví...

Tak a je to. Symbolicky poslední den na farmě doháním blogový skluz a od teď už budou mé příspěvky doufám ne tolik opožděné. Zítra odjíždím zpátky do Hastings, kde bych se měla ubytovat a v dohledné době snad i pracovat. Přijetí na farmě od Davida a Louise bylo neskutečně vřelý, připadala jsem si jako součást jejich rodiny, takže se mi nebude odjíždět lehce. Všechno krásný ale jednou končí a já se těším, co na mě čeká dalšího...