Tauranga naposledy

V úterý ráno se Bětka vydala vstříc světlým zítřkům v hotelu v Rotorua a já zůstala u Ivana. Paradoxy se vám evidentně nevyhnou, ani když odfrčíte na druhej konec světa, takže jsem od rána začala být zahlcována pozitivními odpověďmi ohledně našich helpx poptávek a korunováno to bylo nabídkou placené práce na kiwi sadu hned od následujícího dne. Podmínkou ovšem bylo, abychom měly vlastní auto, což nemáme. Nabídka práce tím padla, protože bychom se jednoduše neměly na sad jak dostávat... Absenci auta jsem začala pociťovat víc a víc. Ukázalo se, že člověk je tu bez něj dost ztracenej. Těšila jsem se na cestování, nezávislost, možnost vyrazit, kam se člověku zlíbí. Autem by se vyřešilo i ubytování ve chvíli, kdy zrovna není práce. Původně jsem počítala s tím, že auto koupím na velkém trhu hned v Aucklandu, ale z města jsme vystřelily jak namydlený blesky už v pátek a trh byl v neděli. Domluvila jsem si alespoň helpx poblíž Hastings, kde bych měla od půlky listopadu mít práci na jablečném sadu u Kevina. Mělo by jít o manželský pár ve věku mých rodičů a pomáhat bych měla na velké farmě plné ovcí. To by tedy byl plán, ale až od pondělka, dřív přijet nemůžu. Domluvila jsem se s Ivanem, že co nejdřív zkusím vypadnout, ale že kdyby to nevyšlo, můžu u něj do té doby zůstat. Poděkovala jsem mu za to odhadem 153krát a tímto na dálku děkuju znova. Moje veškerá snaha se zaměřila na shánění auta. Měla jsem o něm jasnou představu. Nechci van, ale kombíka, aby to tolik nežralo, když auto budu živit sama. A i v kombíku se člověk v pohodě vyspí na sklopených sedačkách a časem třeba vymyslím nějakou postel. Začal útok na veškeré autobazary, které v Tauranga jsou. Na internetu jsem si už pamatovala všechna auta nabízená na Trademe, místní obdobě Aukra. Nebudu to tu rozebírat do detailů, každopádně jsem se tím zabavila po zbytek týdne. Ve středu jsem kvůli tomu, že nemám auto a autobusy tu jezdí všelijak, nachodila po bazarech odhadem 12 kiláčků. Ve čtvrtek mi Marcello, Ivanův spolubydlící, nabídl zapůjčení svého kola. Tak velkou radost kvůli takový blbosti jsem neměla už dlouho. S kolem toho zvládnu oběhat mnohem víc. Radost mě přešla ve chvíli, kdy jsem kvůli totální rachotině jela přes úplně celý město už podruhé tam a zase zpátky. Když jsem se vracela, jela jsem celou dobu podél moře a konečně mi došlo, proč se mi jelo v opačném směru tak lehce. Foukal hrozně silný vítr a samosebou na cestě zpět jsem ho neměla v zádech. Měla jsem toho plný kecky a doma nad mapou jsem zjistila, že mám ve šlapkách kolem 40 km. Výsledkem bylo - v Tauranga není jediný auto, který by odpovídalo mým představám. Všechno to jsou předražený šunky. Jedinou výhodu, kterou to obrážení bazarů mělo, bylo to, že jsem se v problematice nákupu aut začala trochu víc orientovat. Teď už vím, že existuje něco jako objem motoru a dokonce i to, že bych nechtěla auto s najetýma 300 000 km na tacháči. Další výhodou bylo, že jsem projezdila a prochodila Taurangu skr na skrz. Vypadá to tam asi takhle:

Náš dočasný a nevlastní domov. Zdravím vás!

Dopřáli jsme si nějaký to grilování a hlavně PIVO! Dá se to pít :-)

S Eugenií ve městě na našem oblíbeném obědě - sushi! Kousek za doláč dvacet, což potěší každého chudého cestovatele (dopřála jsem si celé tři kousky). A kafe a skvělej zelenej čaj zdarma navrch!

Na dohled od centra města...

Toto je prosím akce nazvaná "Social beach volleyball" - jde o snahu sblížit místní obyvatele. Provizorních kurtů bylo snad 20 a lidí tam bylo neskutečný množství. Takovou plácanou jsem ale už hodně dlouho neviděla.

Trochu drama počasí, surfařům a seakajakářům to ale zcela vyhovovalo.

V tomhle parku se kdysi dávno odehrála bitva mezi maory a bůhvíkým. Všude byly informační tabule a Ivan nám o tom sáhodlouze vyprávěl, když jsme jeli kolem autem. Teď se asi provalí, že si nic z toho vůbec nepamatuju...

S výhledem na surfaře...

Místní mega přístav - tedy jeho část.

Vtipně vybudovaná cyklostezka z boku železničního mostu.

Papamoa beach. Na parkovišti vedle týhle zelený nádhery seděl v autě maor a hrál si na kytaru. Vzadu mu spaly dvě malý děti. Bavili jsme se asi pět minut, pak mi řekl, že se mu líbí můj přízvuk a prej co dělám zítra, ať se k nim přidám, že dělaj  s rodinou barbecue. Pohostinnost místních lidí je pověstná, ale stejně by mě zajímalo, co by mu na to řekla manželka :-D

Z druhé strany zelené oázy už je klasická písečná pláž.