V neděli byl náš program naprosto jasný. Potřebovaly jsme co nejdřív najít ideálně práci, nebo alespoň helpx, abychom zbytečně neutrácely peníze, které jsme si sem přivezly. A abysme Ivanovi nepřekážely doma. Takže jsme zasedly k počítačům a obepisovaly a obtelefonovávaly farmy a sady, které jedno z toho nabízeli. Bohužel se ukázalo, že helpx je sice super věc, ale není tak operativní, jak jsme předpokládaly a že je potřeba si pobyt domlouvat alespoň týden až dva předem. Všichni nás tedy odkazovali na období za cca týden až dva, protože v dané chvíli měli pomocníky už u sebe. Bylo to docela únavný a já si trochu připadala zase jako v práci, celej den na počítači a telefonu... Bětka při jednom telefonátu ohledně helpx narazila na paní, která jí sice řekla, že pomocníky momentálně nehledá, ale že by možná věděla o placené práci v hotelu v blízkém městečku Rotorua. Znělo to jako pohádka. Nejsme tu ještě ani týden a už máme nabídku na placenou práci, úžasný! Volaly jsme hned do hotelu a domluvily si informativní schůzku ještě na to samé odpoledne. Ivan totiž úplně náhodou to odpoledne do Rotoruy jel, aby s kamarádkou shlédli ukázky z tradiční maorské kultury. Naskočili jsme tedy do auta a za hodinku byli na místě. Hotel byl mega luxusní, celej v černo-bílé barevné kombinaci. Na stropě křišťálový lustry, naleštěný skleničky a příbory, nikde ani smítečko. Pan vedoucí, Daryn (pokud si dobře pamatuju a pokud ne, je to šumák), si s námi sedl a vysvětlil nám, že hledají dva lidi na house keeping, tedy jednoduše řečeno pokojské. Jednalo by se o úklid pokojů, na který hodně dbají, postele stelou vzorňácky a všechno musí bejt perfektní. Požadovali ale, aby pracovníci, které teď najmou, zůstali alespoň na 3 měsíce a navíc nezaručovali plný úvazek - pracovat by se mělo mezi 5 a 7 hodinami za den. Vyptaly jsme se na všechno, co jsme chtěly vědět a odešly s tím, že si to ještě rozmyslíme a dáme vědět. V hlavách nám to ale už šrotovalo. Mít hned jistotu práce, vydělaných peněz, znělo úplně skvěle. Na druhou stranu jsme obě počítaly s prací na sadu, venku na vzduchu. Tam ale když prší, nepracuje se a člověk nic nevydělává a pak je to bída. Když se ale dělá, pracuje se většinou 6 dní v týdnu, 8 hodin denně, takže když se člověk kousne a jede, může si přijít na slušný peníze. Pro i proti bylo mnoho a každá jsme se klonila od začátku k rozdílnému názoru, já, že bych to spíš nevzala a Bětka, že by do toho šla. S hlavama plnýma myšlenek jsme se ještě i s Ivanem vydali aspoň na rychlou obhlídkou města. Rotorua je hrozně vtipná, protože jsou všude po městě a v okolí termální prameny, takže hned po příjezdu vás praští do nosu slušnej puch sirovodíku. Z každýho kanálu stoupá obláček a místní mají horké prameny prý někdy vyvedené až k sobě na zahrady, kde na nich dělají barbecue, nebo s nimi vyhřívají domy (o místním ne-topení třeba příště). Počasí bylo bídný, dokonce jsme museli utéct před deštěm, ale představu o městě jsme si udělat zvládli.
 |
| Těšíme se na výlet. |
 |
| Brány ozdobené maorskými motivy zdobí vstupy do spousty parků, tady do místních lázní. Překáželi tam ale nějaký pozéři.. |
 |
| Termály a přilehlý parčík. |
 |
| Na břehu jezera Rotorua. I tady ze země bublala vařící voda. A pěkně to tam páchlo. |
Po obhlídce jezera nás Ivan hodil na silnici, která vedla směr Tauranga a odfrčel na maorskou party. My s Bětkou jsme stopovaly domů. Jako první nám zastavil pán, kterýmu z auta vypadly takový ty oranžový terčíky, který se v letu sestřelujou. Když se zamyslíte, koho byste jako že vážně chtěli stopnout, jedna z možností bude asi střelec. Naštěstí tohle byl střelec hodnej, kterej si vybíjí svý masochistický potřeby jen na místních zajících, kachnách a vysoký zvěři. Hodil nás asi třetinu cesty a vyhodil na správný silnici. Tam jsme, stejně jako v minulém případě, čekaly na auto asi tak tři minutky a zastavil nám mladej Ind, kterej dělá v místní bezpečnostní službě. Oproti minulému řidiči to teda byl trochu rozdíl a my si mohly připadat jako v nejbezpečnějším autě na Zélandu. Chlapec se s tím nemazal, řídil trochu sportovněji, ale hlavní bylo, že nás hodil až do Taurangy a dokonce nás zavezl skoro až do "naší" ulice.
V noci jsem vůbec nespala a hrozně přemýšlela, jak se rozhodnout. Hlava mi vůbec nešla vypnout a argumenty pro a proti práci v Rotorua lítaly sem a tam. Bylo hrozně lákavý mít nějakou jistotu, hned takhle z kraje, ale nebyla to práce, kterou jsem si tu představovala a měla jsem pocit, že dřív nebo později nějakou práci prostě seženu. Ráno jsme si s Bětkou vyložily karty na stůl a bylo jasný, že se rozdělíme už na začátku našich cest a dostojíme tak své dohodě, kterou jsme udělaly hned na začátku naší Facebookové konverzace. Tudíž to, že spolu absolvujeme let, ale dál že se na sebe nebudeme vázat a podle situace si půjdeme každá svojí cestou. I tohle byla věc, nad kterou jsem hodně přemýšlela - jasně, vyrazila jsem sem sama, ale vlastně jsem sama nebyla. A teď by to tak mělo bejt. Nakonec ale negativa práce převážila pozitiva, já šla do risku a práci jsem nevzala. Jestli se mi to vyplatilo, či ne se dozvíte v dalších příspěvcích.
Žádné komentáře:
Okomentovat