Putování (nejen) po zemi dlouhého bílého oblaku: Auckland

Nenaspala jsem toho zrovna mnoho, ale lepší 5 hodin, než nic. Okna hostelu směřovala přímo na rušnou silnici, takže klid tam zrovna nebyl.. Ráno jsme se sešly s Lukášem a vydali se všichni společně na tradiční kolečko každého backpackera (tak se tu říká baťůžkářům, jako jsme my), který dorazí na Zéland. Aby tu člověk mohl běžně fungovat, musí si oběhat 3 základní věci, a to je IRD - unikátní číslo, bez kterého nemůžete pracovat a odvádíte pod ním daně, SIM karta - jinak se práce těžko shání, a bankovní účet, aby vám ty těžký prachy měli zaměstnavatelé kam posílat. Zahájili jsme ho ve Vodafonu, kde jsme koupili nejnižší tarif, co tam měli. I ten ale zahrnuje neomezené SMS, z čehož plyne, že tu lidi SMS mnohem víc používají, protože je má v mobilu neomezeně úplně každý. Zprávy se používají i při mnohem oficiálnější komunikaci, než jak jsme zvyklí my, například když sháníte práci, ubytování, nebo chcete koupit auto. Po SIM kartě jsme zažádali o IRD a poprvé naplno pocítili, co to znamená, když se říká, že tu je hodně Němců. Každý, kdo třímal na poště (tady se všechny oficiality vyřizují na poště) zelený IRD formulář, šprechtil německy a většinou to byla děcka čerstvě plnoletá a motali se tam jak nudle v bandě. My si ale o IRD v klidu zažádali a teď už jen čekáme, než na úřadě vše vyřídí a pak si o něj zavoláme a sdělí nám ho po telefonu. Po vyřizování formalit jsme zašli k přístavu, kde jsme si dali delikátní obědosnídani (nějakou místní housku zapečenou se sýrem a jablko). V přístavu jsem hned využila, že mám telefon a cinkla jsem Kevinovi, na kterého mám kontakt od Helči a Pižďucha (tisíceré díky), kteří tu byli do letošního jara a dělali u něj na sadu v Hastings. Kevin mi řekl, že práce pro mě nebude problém, ale že začne až kolem půlky listopadu. Takže paráda, musím nějak překlepat měsíc. Potom jsem zavolala Simonovi, kamarádovi, se kterým jsem byla před dvěma lety na dovče v Itálii a který žije a studuje v Tauranga. Simon mi řekl, že v jejich okolí je teď docela dost práce a že ať klidně přijedeme a on nám poví, co a jak. V Aucklandu se nám chtělo trávit co nejmíň času, všechny oficiality, co jsme mohly, jsme si vyřídily, tak jsme si řekly proč ne a koupily lístek z Aucklandu do Tauranga za 10 doláčů, což je pro mě doteď zcela nepochopitelná suma (v dobrým slova smyslu, vzhledem k běžným cenám za místní veřejnou dopravu). Lukáš se rozhodl, že využije nabídky z "helpx", což je obdoba woofingu, což spočívá v internetovém serveru, kde lidi, kteří potřebují pomoc na farmách, nebo v domácnostech, poptávají pomocníky. Ti se jim mohou i sami nabízet a práce potom vypadá tak, že člověk pracuje většinou kolem 4 hodin denně a odměnou mu za to je strava a byt. Je to tudíž super věc ve chvíli, kdy člověk zrovna nevydělává a potřebuje překlenout určité hluché období do další práce. Lukáš tedy dostal nabídku jet pomáhat do domečku na severu severního ostrova a bonusem pro něj bylo, že ten domeček ležel na malinkém ostrůvku, kde vůbec nic jiného, kromě jejich domku nebylo. No neberte to... Večer jsme si s Bětkou zaběhly do hostelu zaplatit ještě jednu noc, naštěstí ještě bylo volno, takže to nebyl problém a já si poučená včerejší nocí vrazila špunty do uší. Bylo to super rozhodnutí, spala jsem v pohodě celou noc a uvědomila jsem si, že nás časový posun ani let ani jednu prakticky nerozházel, což nám přišlo trochu divný, ale byly jsme za to samosebou rády.