Cestování po jižáku vol. 2, part 1

Konečně uzrál čas natolik, abych vám opět zprostředkovala část ze svého zélandského putování. Před téměř dvěma měsíci jsme s Klauzikem vyrazili poznávat krásy jižního ostrova. Původně naše cesta měla trvat 4 týdny, nakonec jsme si jí ale protáhli na pět. Pět týdnů volnosti, pohody, hor, večerních ohňů, hvězdné oblohy s úžasnou mléčnou dráhou, moře, pláží a strmých kopců. Pět týdnů strávených naprosto bez konkrétního plánu a bez jistoty, co budeme dělat následující den, kam se vypravíme, nebo kam přejedeme autem, kde budeme spát. Byla to krása a i když samosebou přišly určité krize, které se dle mého lidem spolucestujícím delší čas jen ve dvou, nevyhnou, myslím, že jsme si to oba užili.

Jak jsem už nadhodila, žádný konkrétní plán jsme neměli, ale alespoň hrubý nástřel by se našel - chtěli jsme projet jižnější část jižního ostrova, zajet hlavně do Fiordlandu, který jsem při minulém cestování minula a obecně chodit na víc treků, než kolik jsem jich podnikla při minulém cestování (překonat ten jeden by snad mělo být reálný). Na mnoho míst jsem se podívala už podruhé, vůbec to ale nevadilo - spousta z nich totiž vypadala úplně jinak v jiném ročním období, nebo za jiného počasí. 

Tak pojďte nahlédnout prostřednictvím fotek na všechna ta krásná místa, která jsme měli tu čest navštívit a pokochat se jejich nádherou a vlastní atmosférou!

První cíl naší cesty byl Arthur´s Pass - národní park, který mám celou dobu od Christchurch coby kamenem dohodil. Vzhledem k tomu, že Flock Hill je ale ještě o něco blíž a taky počasí je tam často všelijaký, ještě jsem neměla příležitost se tam podívat. Podnikli jsme tu 3-denní track Cass-Lagoon Saddle Track, který jsme sfoukli za dva dny. Předpověď počasí nebyla ideální, ale nakonec nám počasí vyšlo krásně. Paní v infocentru nám na treku slibovala "stunning views" (neskutečné výhledy), které jsme si nakonec opravdu užili a hlavně nás tato slova od té doby provázela celým naším cestováním a jistě by se dala nazvat heslem výjezdu. Takže od té doby platilo pravidlo, že kde nebyly stunning views, výlet neměl cenu a byl vyhodnocen jako neúspěšný. Tak a teď už nějaké ty obrázky:

Naše úplně první cestovatelská fotka těsně před odstartováním... Ještě plni optimismu a úsměvů :-)

Na návštěvě u jezera u Terky a Jeníka, kteří měli týdenní dovolenou na Flocku.

Noční panoramata

Cestou bacha na kiwáky!

Slibovaná stunning views

U chaty kde jsme spali, jsme potkali naše první kea papoušky - jediné horské papoušky na světě. Jsou krásný a když roztáhnou křídla, úžasně barevní. 

Jen jsou až moc společenský a chytří, takže se dostávají často do křížku s lidmi, kterým svými ostrými zobáky způsobují nejednu škodu - rozklované střechy u chat, okousané těsnění kolem skel aut... Z těchto důvodů a taky proto, že je často lidi krmí, se jejich počty odhadují už jen na 2 - 5 tisíc kusů, i když jsou v horách k vidění běžně, což může být matoucí. 

Po dokončení treku jsme museli kus dostopovat, protože trek nebyl okruh. Silnice na stop je to krásná, s frekvencí jednoho auta za půl hodiny však ne zcela ideální. Nakonec jsme se překvapivě svezli v karavanu, který si pronajal mladý čínský manželský pár.

Po zdolání treku jsme si trochu odpočinuli a za deště vyrazili na West Coast. U Pankake Rocks jsme přespali úplně sami na pláži, udělali si na ní oheň a když jsme si čistili zuby, batolili se nám kolem auta modří tučňáci - krásnej zážitek, rozhodně hezčí, vidět je takhle neplánovaně, než v rámci turistických výprav, které se za nima pořádají. Potom jsme dorazili do Hokitiky, kde jsme omrkli krámky s jade, místním zeleným kamenen, ze kterého se vyrábí přívěšky a jiné šperky. A protože byla zrovna sezona whitebaits, malinkých, sotva vylíhnutých rybiček, ochutnali jsme je na vyhlášené pizze, na kterou je dávají ještě s kapary a citronem. Mňamka! I když musím uznat, že mi chvíli trvalo překonat ostych se do nich zakousnout, když na mě z pizzy koukali těma svejma pidi očičkama... Potom jsme vyrazili k nedalekému Lake Kaniere, kde jsme konečně vytáhli kola a opět se přesvědčili, že "intermediate" level je na místních cyklostezkách pěkně náročný. Ke konci už nemělo moc smysl na kola ani nasedat a přes všechny ty kořeny a volné kameny jsme je po uzoučké pěšince nesli. Dál jsme měli v plánu podívat se na ledovce Franz Josef a Fox. V předpovědi se udělalo okénko dvou dnů, kdy tam mělo být pěkně, tak jsme tam rychle vystartovali a vyplatilo se. Oproti minulému výletu se nám ledovce ukázaly v celé své kráse. Na ledovec Franz Josef jsme se podívali ze sousedního vrcholu Alex Knob (1303 m. n. m.). Znamenalo to udělat si výšlap s převýšením 1100 m, ale vyplatilo se. Sice to vypadalo, že z vrcholku v mracích nebude nic vidět, dokonce jsem kvůli tomu prohrála sázku o horkou čokoládu, protože jsem byla přesvědčená, že jít až nahoru nemá smysl, ale naštěstí se výšlap vyplatil a my měli ledovec jako na dlani. Navíc jsme výlet zvládli od parkáče na parkáč za 6 hodin včetně cca půl hodinového obejdování na vrcholku, místo uváděných 8 h, tak jsem z toho měla i celkem dobrý pocit. Po Franzovi jsme vyrazili na Fox, kde se nás pořád drželo krásné počasí. Tentokrát jsme se prošli k ledovci zespodu a podívali se na něj zase z trochu jiné perspektivy. K přespání jsme si večer vybrali výjimečně kemp, většinou jsme spali někde na divoko zaparkovaný na vedlejší cestě, u jezera, a pod. 12 kilometrový kodrcání po štěrkový cestě se ale vyplatilo, kemp byl zdarma a byl kousíček od moře a hlavně s nádherným výhledem na Alpy a nejvyšší horu Zélandu, Mt. Cook. Divnej pocit, koukat se na zasněžené štíty hor z pláže.. Ráno jsme si přivstali a obligátně jsme jako jediní sledovali východ slunce zpoza štítů hor. Snídaně s takovýmhle promítáním by rozhodně šla. Poté jsme krásným ránem dojeli k Lake Matheson, které se často objevuje na pohledech, kalendářích a jiných suvenýrech. Bylo fajn, že jsme tam byli tak brzo, tudíž jsme se vyhnuli davům turistů, kteří začali na místo najíždět, když my už jsme okruh kolem jezera uzavírali a vraceli se k autu. Po cestě na jih jsme se zastavili na Monro Beach, kde měli hnízdit žlutoocí tučňáci. Žádné jsme tu bohužel nezastihli, ale procházku jsme si užili i tak, byly tam udělané krásné dřevěné chodníčky pralesem, kde zpívaly mraky ptáků a i samotná pláž byla moc pěkná a působila, jako že je na konci světa. Den jsme zakončili ubytováním se v suché části řečiště pod Haast Passem. Grandiózní výhled na zasněžené hory přímo z auta, průzračná řeka kousek dál, která nám poskytla víc než osvěžující koupel a večerní ohýnek s pečením maršmelounů... Co víc si přát? Druhý den dojíždíme do Wanaky, kde je obr vichr a na jezeře mega vlny. Fotky níže!

Kýče na pláži s modrejma tučňákama u Pankake rocks

Snídáme stylově, byť vedle silnice - croissanty s Nutellou, čertvá kávička a výhledy na hory...

Cestou na Blue Gorge

Mám tu svou vlastní říčku!!

A takovej pěknej vodopád je na ní.

Důkaz, že jsme i ta kola vytáhli! Bylo to v součtu pár kiláčků, ale tím terénem nám to dalo zabrat...

Když počasí nevychází... Nakufrujeme se kamkoli pod střechu - snídaně u opuštěného yacht klubu u jezera Kaniere.

Kuchyně, obývák i koupelna v jednom.

Franz Josef glacier při výstupu na Alex Knob.

Výhledy na celý ledovec a keák v letu - tenhle okamžik stál za všechno to lopotění nahoru!

Fox glacier.

Detail Foxíka.

Večerní výhledy na Alpy z kempu.

A krásný východ, už se klube!

Cestování mimo sezonu má spoustu výhod, občas nám bylo ale přece jen trochu frišno... Ale to k východům patří :-)

Nádherné orosené ráno cestou k Lake Matheson.

Double kráva :-)

Lake Matheson a Alpy za ním.

Procházka pralesem se silnou atmosférou.

Našla jsem si tu i novýho kámoše, možná z toho bude i něco víc!

Docela v pohodě místo na zakempování...

Naše tábořiště a Klauzik s dvěma pivkama naráz - to je spravedlnost!

Příjezd k Wanace

 Po příjezdu do Wanaky jsme skoukli předpověď počasí a na jejím základě jsme přehodnotili plán a jako rakety ještě ten samej večer vystřelili do Queenstownu a ještě dál, počasí totiž vypadalo dobře na následujících pár dnů zrovna tam a my chtěli na Routeburn track, kde předpověď posledních několik dnů hlásila jen samý déšť. Je to jeden z Great walků, tedy toho nejlepšího, co místní treky nabízí. Vyřízení po neplánovaném přejezdu a ještě neplánovanějším bloudění skoro o půlnoci uléháme na parkovišti přímo u treku a doufáme, že na nás nepřijde ranger, protože spaní je tu samosebou zakázané. Ráno se budíme bez pokuty a do azura, balíme teda rychle věci a vyrážíme. Na Routeburn tracku platí tou dobou výstraha - lavinové nebezpečí. Do sedla Harrison se nedoporučuje stoupat. Vyrážíme tedy s vědomím, že to možná budeme muset otočit dřív, než jsme měli v plánu. Cestou se kocháme krásnými výhledy a jak je tu poměrně časté, krajina se během jednoho výletu změní několikrát. Vycházíme tedy z hustého bukového lesa, následně se nám otevřou výhledy na obrovské řečiště s masivem hor v pozadí a poté přicházíme k Falls Hut, kde nás ohromí obrovské kaskádovité vodopády. Necháváme se šokovat obrovitostí místní chaty, která je dimenzovaná pro cca 50 lidí a jsme opět šťastný, že cestujeme mimo sezonu. Aby toho nebylo málo, za chatou je další vyloženě komplex budov. Ten je však jen pro V.I.P. klientelu, která si za výlet s průvodcem zaplatí neskutečný peníze. Za vysokou cenu ale mají k dispozici soukromé ubytování s teplou večeří, teplými sprchami, nenesou si žádné batohy, maximálně možná tak sváču. Heliport je přímo za chatou. My honem  mizíme a pokračujeme dál, aby se před námi otevřela planina porostlá trávou a obehnaná skálami ze všech stran. Jdeme po dřevěném chodníčku a častokrát přecházíme říčku, která se klikatí planinou sem a tam. Když se otočíme za nás, vidíme zasněžené štíty hor. Nádhera. To všechno korunuje jezero, které je zaklesnuté mezi skálami na konci planiny a z půlky je ještě zamrzlé. To všechno je skryté pod peřinou zmrzlého sněhu. Kocháme se výhledy, fotíme, ale taky nám dochází, že tady se začne lámat chleba - dál cesta vede strmým svahem, kde je po kolena sněhu a dál po vrstevnici přímo nad jezerem. Rozhodujeme se co dál, já jsem trochu vystrašená lavinovou výstrahou, Klauzik ale vyhodnocuje situaci jako safe a vyrážíme, každej vyzbrojenej jednou hůlkou. Mám trochu stažený půlky, ale poté, co zkonzultujeme situaci s francouzským párem brodícím se sněhem proti nám, se uklidním. Prý byli až v sedle a dá se to projít v pohodě. Když se kouknu na jejich běžecký tenisky zářícími všema barvama, běžecký kraťásky a minibatůžky, říkám si, že to musí bejt v pohodě a dáme to taky. Do sedla dojdeme bez problémů a nastává další rozhodování, dál už totiž není prošlapaná žádná stopa. Nejsme ale přece žádný poseroutky, vyrážíme teda dál a vyplatilo se, sněhem už je to jen kousek a dál pokračujeme po pohodový cestičce vedoucí po vrstevnici. Jestli jsme předtím byli uchvácený výhledama, tady to nabírá další grády - po překonání sedla se nám otevírá výhled na celý horský masiv naproti nám. Vrcholky jsou pod sněhem, pozorujeme vodopády, ledovce, řeku pod náma a zjišťujeme, že vidíme až do Milfourd Sounds na fjordy. Užíváme si tu nádhernou atmosféru, krásný počasí a každou chvíli si říkáme, jaký je to tu asi v sezoně, kdy člověk nemá hory zdaleka takhle pro sebe. Nakonec sejdeme prďákem k Mc. Kenzie hut, která je umístěná na jednom z nejhezčích míst, co jsem tu viděla. Přímo u křišťálově průzračnýho jezera, který je obklopený štítama hor, které ještě nesundaly sněhové čepice. Jsme tu sami, tak toho využijem a dáme koupačku v jezeře, dojdeme na dřevo a vaříme večeři. Do toho na chatu přijdou dva Frantíci, kteří to vzali z druhé strany, 3-hodinovou trasou z Fiordlandu. Svítivě barevný kecky se opakujou. Ještě že je pěkně, nevim, co by tihle kluci dělali, kdyby zmokli... Večer povídáme a jdem brzo spát. Ráno vyhodnocujeme situaci a rozhodneme se vrátit stejnou cestou zpět k autu, protože trek opět není okruh a od startu k cíli je to po silnici několik set kilometrů (holt hory se musí objíždět...). Stopa nechceme riskovat, tak volíme jistotu. Cesta zpět proběhne ok a u auta upadáme, opět jsme totiž spojili dvoudenní trasu pokaždé do jednoho dne, máme za sebou teda vlastně 4 denní trasu ve dvou dnech, částečně ve sněhu. Pokračujeme do Queenstownu, kde vyřídíme klasiky jako internet, prádelnu, zajdeme do nádhernýho bazénu a Klauzik přetrpí s otrávenym ksichtem procházku městem a místní trh. Samosebou nemineme Fergburger - MŇAM! Na základě internetové porady s předpovědí počasí ještě ten večer frčíme do Fiordlandu. Fotky zdaleka nevystihují atmosféru v horách, ale tak aspoň něco...

Nějaké to sněhové pole by se tu přece jen našlo, ale sníh byl stabilní a v ohrožení života jsem si nepřipadala :-)

Lake Mc. Kenzie, hned u něj byla chata

Lake Mc. Kenzie z hřebene. Čtenáři s bystrým okem uvidí u břehu jezera i chatu.

Portrét 2 v 1!

Queenstown nás uvítal krásnou jarní atmosférou

Fotek jsou mraky a je tak těžký z nich vybírat! Abych vás moc nezahltila, musím článek rozdělit na víc částí, tak snad vás tenhle díl neodradí od četby toho dalšího/dalších.

Abych nezapomněla, je to aspoň příležitost k tomu, abych vám mohla víc přiblížit náš cestovatelský playlist a nechala vás nahlédnout do místní populární hudby... Tak okoštujte mé oblíbené Black Seeds včetně road tripového klipu!