Kdybych měla vyprávět. co se tu všechno událo, četli byste článek do Vánoc, tak vám aspoň nastíním, jak se to tu má s různými oblastmi a tématy, které se mě tu týkají nejintenzivněji:
PRÁCE
Sheer Adventure mi snad poslalo samo nebe. Když se ohlédnu zpátky za prací na sadu, je to prakticky nesrovnatelný rozdíl. Na sadu jsem nestíhala nic jiného, než chodit do a ze stupidní rutinní práce, která byla každý den naprosto stejná. Nebyl čas ani energie podnikat cokoli ve volném čase a já pomalu ty dva měsíce mohla být doma v nějaký Dolní Lhotě a vyšlo by to na stejno. Tady mám práci, která mě moc baví, je různorodá a kreativní. Jasně, jsou i horší dny, kdy je potřeba ošmirglovat tunu tvarů vyřezaných ze dřeva, které se pak přidělávají jako chyty na stěnu. Celkově jsou tyto dny ale v suverénním minimu a dny zábavné jim dávaj pěkně na frak. Mám příjemný pocit, že jsem se toho už spoustu naučila, v dílně jsem samostatnější a nemusím se chodit ptát, kde mám hledat každej šroubek. Přestože je práce manuální, nevysává mě a zbývá chuť na lezení po ní. Navíc každá ze stěn, které vyrábíme, je hodně jiná, na spoustu z nich se dávají světýlka, kovové prvky, jindy zase koberec, nebo zrcátka... Je to fakt zajímavý a je krásný potom hotovou rozloženou stěnu zabalit do vlastnoručně vyrobený krabice, odškrtnout na seznamu a naložit do kontejneru na odeslání.
Kromě samotné práce jsou fajn i kolegové, i když někdy mám problémy vypořádat se s kiwáckou pracovní morálkou - udělej toho jen přesně tolik, kolik je toho po tobě vyžadováno a ani o fous víc, na záchod se vždycky šourej a buď tam aspoň deset minut a v průběhu dne nezapomeň dvacetkrát zkontrolovat mobil. V tomhle jsme asi dost jiný jako národ obecně, proto nás tu mají jako zaměstnance rádi. Nejlepší jsou ovšem naši šéfové, jsou fér, je s nima sranda a pomůžou, když můžou. JT mi třeba pomohl vyřešit můj problém s prodloužením víz. Lze si je prodloužit o 3 měsíce pod podmínkou, že odpracujete alespoň 3 měsíce v zemědělství. Já měla ale ze sadu jen 2 a nechtěla jsem Sheer Adventure opouštět kvůli tomu jednomu měsíci, co mi chyběl. JT sedl k telefonu, obvolal své známé a sehnal mi práci u jednoho dědy na poli, kam jsem po 4 týdny jezdila na jeden až dva dny sklízet dýně, cibule, řepu, špenát, koriandr, atd. Bylo to dost intenzivní připomenutí, že mám být ráda za svou práci, každopádně to už mám za sebou a teď by mi mělo stačit dát jen dohromady potřebné dokumenty a poslat žádost na imigrační. Tak snad s tím nebude žádný problém.
 |
| Nová úroveň stavění cest - "na ležáka" |
Stále platí to, že kromě práce v dílně chodím i stavět cesty do Roxxu. Zdaleka už ale ne tak často, jako dřív, opravdu to není zrovna práce, která by mě bavila a ve které bych si věřila, tak se jí snažím stlačit na minimum. Držím si tak ale pořád volné vstupy na stěnu, což je samosebou fajn. Co se týká lezecké a zejména boulderingové scény, není to tu zrovna dvakrát velká sláva. Lezci tu samosebou jsou, s ryzími boulderisty je to však o poznání horší. Je to logický vzhledem k množství obyvatel, co tu žijou. Nějací boulderisti se tu ale přeci najdou a s nimi potom skoro každý víkend vyrážím na Flock Hill. Vlastně od té doby, co jsem tam byla poprvé, nebyla jsem v profláklym a turistickym Castle Hillu ani jednou. Boulderování tu má ale trochu jinou atmosféru než u nás, alespoň já to tak vnímám a v tomhle směru mi pak chybí moje lezecký kámošky a kámoši. Samo za sebe mluví už jen to, že i když je super podmínka, pod oblastí parkujou maximálně tak tři auta. Na jednu stranu je fajn, že je Flock Hill klidná oblast, někdy je to ale až trochu moc. Obecně jsem ale samosebou šťastná, že tu můžu lézt, i když žádný výkony zatím nepadaj.
Příjemnou událostí tu bylo nedávné otevření nové boulderovky (Uprising), kterou spoluvlastní jeden můj kolega. Většina prací na stavbě probíhala svépomocí, byla jsem teda párkrát dobrovolničit na stavbě a dala si tak lehký pracovní maraton, kdy jsem jela rovnou z práce pomáhat na stěnu, kde jsem zatloukala stovky buldoků, nebo ukotvovala stěnu trámky ke stěnám domu. Atmosféra tam byla příjemně budovatelská a já měla super pocit, že se poznávám s více a více místními lezci. Většinu jsem jich znala už z Roxxu, ale našly se i nějaké nové tváře. Je trochu škoda, že stěna vznikla v tak malém prostoru, ale rozhodně je to lepší než v Roxxu a je super, že se dá prostřídat, kam člověk půjde lézt.
Navíc se teď rozjela i zimní boulderingová liga, což je fajn, stejně jako doma, i tady tenhle typ závodů působí jako bič na stavěče a přísun čerstvých boulderů je tedy víceméně zaručen. Pokud by měl někdo chuť kontrolovat, jak dostávám od místňaček na prdel, nebo jestli jim ukazuju, zač je toho česká boulderistka, máte možnost průběžně mě kontrolovat zde.
Cha chááá, tak tady jsem se svým vyprávěním skončila před více než měsícem... Od té doby jsem už dostonala, opět onemocněla a zase dostonala. Připisuju to zejména pobývání v místních nezateplených domech, ve kterých je většinou zima a vlhko, navíc v práci máme dvoje velká garážová vrata, která jsou celý den otevřená, takže v dílně je vlastně stejně, jako venku, jen neprší a nefouká. A aby toho nebylo málo, Vlková musí mít vždycky něco extra, takže letošní zima je prý nejstudenější za posledních 60 let. Abyste si nepředstavovali nějakou "zimu" na exotickém ostrově, tak jako původně já, vězte, že už cca dva měsíce škrábeme ráno zamrzlá auta (samosebou ne každý den, ale zase to nebylo zdaleka jen párkrát) a lézt jsem nebyla venku už dlouho, protože nahoře v kopcích leží sníh. Navíc mi zdejší zima přijde mnohem vlezlejší, než ta u nás, je vlhká a zalejzá za všechny vrstvy oblečení, navíc, jak jsem už psala, trávím většinu dne prakticky venku. Šála, čepice, dvě termotrika, merino ponožky a někdy i podvlíkačky se tedy stali mými nejlepšími přáteli, které prakticky nesundavám. Teď ale zpátky k tématickému vyprávění :-).
ZEMĚTŘESENÍ
Zemětřesení je věc, která mi vždycky přišla naprosto nepředstavitelná, prakticky nereálná a vzdálená. To ovšem platilo do doby, než jsem přijela do Christchurch, města zemětřesením naprosto zdevastovaným. Přestože je to už 4 roky, město je pořád napůl staveniště a spousta domů teprve čeká na stržení. Silnice jsou neustále rozkopané a do práce jsem už kvůli různým uzavírkám vystřídala asi pět tras. Vizuální stránka je ale jen jedna z věcí, které se tu změnily. Ve městě to nijak nežije, lidé moc nechodí ven, atmosféra je hodně jiná, než ve městech u nás. Dřív to prý takové zdaleka nebývalo.
Přesto, že jsem o zemětřesení, které se tu stalo, samosebou věděla, četla články a viděla fotky, jinou dimenzi moje představy nabraly poté, co mi William, můj nejlepší kiwácký kamarád, vyprávěl, jak ho prožil on. Jak spal a vzbudily ho rány a když se podíval z okna, silnice se vlnila, jako by byla z gumy. A když přišlo druhé zemětřesení, jak se vrátil večer domů a ze zbytků svého pokoje z cihel a prachu vytahoval aspoň něco, co by se dalo zachránit. Že potom několik dnů nebyl schopný spát v jakékoli budově a spal na zahradě ve stanu a ještě rok po zemětřesení ho budila lednička, která ve vedlejší místnosti začala zrovna chladit, tudíž vibrovala. A tyhle všechny věci dokresluje několik malých zemětřesení, která jsem tu zažila já na vlastní kůži. Ten pocit, kdy se s vámi kýve gauč, nebo vibrují obrovská okna výlohy tak, že to vidíte, je hrozně zvláštní. A člověku nezbývá, než jen čekat, než to přejde. Z města nemám kromě fotek graffiti prakticky žádný fotky budov, protože zkrátka nemám chuť to fotit. Držím místním palce, aby se jim podařilo město dát zase do kupy, myslím, že předtím to tu muselo být krásný místo. Jen to holt bude ještě vcelku dlouhá cesta...
KIWÁCI
Mým cílem a hlavním důvodem přesunu do Christchurch bylo, abych byla v kontaktu s místníma. A oproti Hastings a práci na sadu, kde nás bylo 19 Čechů, se to povedlo dokonale. V práci mám celkem cca 10 kolegů kiwáků a na stěnu chodí spousta cizinců, ale samosebou hlavně místních. Do práce mi před cca 2 měsíci přibyli dva čeští kolegové, z čehož jsem nejdřív úplně nadšená nebyla (tohle jsem jim ještě neříkala, tak snad se mnou teď nepřestanou mluvit :-)). Holt jsem chtěla co nejvíc trénovat anglinu a krajanům jsem se chtěla vyhýbat, jak to půjde a najednou mám hned dva v práci. S Jeníkem a Terkou jsem se ale velice brzo skámošila, jak by taky mohli být nesympatický, když to jsou lezci! S Terkou jsem navíc po dlouhý době mohla konečně normálně holčičácky poklábosit a probrat všechny důležitý věci. Chodíme spolu taky často do Uprisingu a Jeník slušně drtí v boulderingový lize a dává místňákům na frak. Terka a Jeník píšou taky svůj cestovatelský blog a krásně v něm popsali svůj běžný pracovní den, tak kdyby vás zajímalo, jak makáme, mrkněte sem.
Ale zpátky k místním. K pracovní morálce se už vyjadřovat nebudu, ta je dostatečně popsaná v sekci "práce". Jinak jsou kiwáci lidé přátelští a otevření. Příjemný je i fakt, že mnoho z nich neumí jiný, než svůj rodný jazyk, proto jsou k mým vyjadřovacím schopnostem tolerantní a oceňují, že někdo umí i cizí řeč, se kterou se v zahraničí dorozumí. Obecně tu panuje přátelská atmosféra, lidi jsou k sobě milí. V obchodě se vás u pokladny vždycky zeptají, jaký jste měli den a zavedou tzv. "small talk" - tudíž předůležitý rozhovor nejčastěji na téma počasí, nebo náročnost vašeho, nebo jejich zaměstnání. Ne, že bych v těchto pokecech byla nějakej machr, spíš naopak, ale úsměv vždycky všechno zachrání. Na trecích se lidé zdraví (neplatí to na turistických místech) a povypráví si, odkud a kam jdou a jaké mají plány. Na úřadech (většinou na poště, kde se vyřizuje většina důležitých věcí), mi vždycky s úsměvem a ochotně poradili a pomohli.
Většinu kamarádů, které tu mám, mám překvapivě z místní lezecké komunity. Je to přijemný, přijít na stěnu a mít se s kým zdravit a mít komu napsat, jestli se jede na skály, Mezi všemi ale vyčnívá William, můj nejoblíbenější kiwák ze všech, kterého se nebojím nazvat přítelem. Je krásný zažít pocit porozumění, naprosto stejných názorů, stejného hudebního a filmového vkusu a v neposlední řadě stejného lezeckého přístupu s někým, kdo žije na opačné straně světa. Je to pro mě jeden z naprosto nových a dosud nepoznaných zážitků, které mi tenhle můj výlet dal. Jen je škoda, že se Will lezecky odrovnal po pár měsících, co jsem tu byla. Má v háji obě ramena, tak společnému lezení víceméně odzvonilo, to nám ale nebrání podnikat čajové a zejména kávové dýchánky, a posledním hitem je rumový večer se sledováním filmů. Naposledy to byl Kolja a měl velkej úspěch!
VÝLETY
Vzhledem k zimě jsem tomu výletování poslední dobou moc nedala. Jak jsem se už zmiňovala, ani na lezení to moc nebylo. Jednou jsem s klukama vyrazila, ale ani jsme nedojeli, protože cesta byla průjezdná jen s řetězama, který jsme neměli. Od té doby kluci párkrát jeli, ale pro mě ten zimní bouldering nějak není, já potřebuju aspoň trochu teploučko :-). I když nepopírám, že fotky co přivezli, se zasněženými kameny, vypadají krásně. Mezi nudnými víkendy trávenými ve městě rozhodně vyčnívá prodloužený víkend, který jsme podnikli s Klauzikem. Vypravili jsme se za spolužákem z vejšky Michalem a jeho Aničkou, kteří pracují jako lyžařští instruktroři ve středisku Cardrona. Dojeli jsme tedy do nádherné Wanaky, kde jsme bydleli u nich v domečku přímo na břehu jezera a užili si úžasně jeden den lyžování a den a půl relaxu, procházek, kafíček a nicnedělání.
Dalším velkým zážitkem byl výlet na motorce, který jsem podnikla s mým šéfem a pár dalšími kolegy. Ten nápad vznikl z ryzího hecu a moc jsem se na něj popravdě netěšila, nakonec to ale bylo super, i když motorkářka ze mě asi jen tak nebude...
Facebookáři již znají, pro ostatní nějaké obrázky z obou výletů:
Tak a to by bylo z mého vyprávění pro teď vše. Ač se může zdát, že si tu žiju prakticky idylicky, samosebou se občas najdou krušnější chvíle a věci k řešení se nashromáždí. V současnosti mě trápí Pohřebák, kterému rezne kabátek a kvůli tomu jsem neprošla technickou. Pomalu se mi krátí 30 denní lhůta na zajištění opravy, tak musím co nejdřív do servisu. Do toho mě už přestala bavit situace, kdy se mi postupně odstěhovali všichni spolubydlící, tudíž jsem nějakou dobu bydlela úplně sama a teď bydlím s jedním Francouzem, kterému chybí ve slovníku slova jako úklid, větrání v pokoji a zejména šetření energií. Rozhodla jsem se tedy odstěhovat k super klukům lezcům, za kterýma se už moc těším, jen musím počkat na uplynutí výpovědní lhůty. Příští víkend se ale snad konečně přestěhuju a bude zase líp.
Dnes je to už víc než 10 měsíců, co jsem odjela - přijde mi to naprosto neskutečný! V práci jsem 6. měsíc v kuse, to mi přijde ještě neskutečnější. Už se moc těším, až zase vyskočím z vyjetých kolejí a pustím se do cestování. Protože nám to cestování s Klauzikem docela jde, máme v plánu spolu vyrazit na cestu po jižním ostrově. Jasně, pozorní čtenáři si jistě řekli - proč po jižáku, když už ho jednou projela?? Popravdě moje první várka cestování byla na můj vkus hodně fofřácká a zahrnovala málo treků. Tentokrát bysme měli cestovat zejména po trecích, prochodit místní hory a hlavně se podívat na úplný jih jižního ostrova, do krásného Fiordlandu, který jsem minule vynechala. Už aby to bylo! Vyrazit bysme měli cca za měsíc, až se Klauzik vydovolenkuje v Austrálii.
Tak se tam doma mějte pěkně, myslím na vás!
Navíc se teď rozjela i zimní boulderingová liga, což je fajn, stejně jako doma, i tady tenhle typ závodů působí jako bič na stavěče a přísun čerstvých boulderů je tedy víceméně zaručen. Pokud by měl někdo chuť kontrolovat, jak dostávám od místňaček na prdel, nebo jestli jim ukazuju, zač je toho česká boulderistka, máte možnost průběžně mě kontrolovat zde.
Cha chááá, tak tady jsem se svým vyprávěním skončila před více než měsícem... Od té doby jsem už dostonala, opět onemocněla a zase dostonala. Připisuju to zejména pobývání v místních nezateplených domech, ve kterých je většinou zima a vlhko, navíc v práci máme dvoje velká garážová vrata, která jsou celý den otevřená, takže v dílně je vlastně stejně, jako venku, jen neprší a nefouká. A aby toho nebylo málo, Vlková musí mít vždycky něco extra, takže letošní zima je prý nejstudenější za posledních 60 let. Abyste si nepředstavovali nějakou "zimu" na exotickém ostrově, tak jako původně já, vězte, že už cca dva měsíce škrábeme ráno zamrzlá auta (samosebou ne každý den, ale zase to nebylo zdaleka jen párkrát) a lézt jsem nebyla venku už dlouho, protože nahoře v kopcích leží sníh. Navíc mi zdejší zima přijde mnohem vlezlejší, než ta u nás, je vlhká a zalejzá za všechny vrstvy oblečení, navíc, jak jsem už psala, trávím většinu dne prakticky venku. Šála, čepice, dvě termotrika, merino ponožky a někdy i podvlíkačky se tedy stali mými nejlepšími přáteli, které prakticky nesundavám. Teď ale zpátky k tématickému vyprávění :-).
ZEMĚTŘESENÍ
Zemětřesení je věc, která mi vždycky přišla naprosto nepředstavitelná, prakticky nereálná a vzdálená. To ovšem platilo do doby, než jsem přijela do Christchurch, města zemětřesením naprosto zdevastovaným. Přestože je to už 4 roky, město je pořád napůl staveniště a spousta domů teprve čeká na stržení. Silnice jsou neustále rozkopané a do práce jsem už kvůli různým uzavírkám vystřídala asi pět tras. Vizuální stránka je ale jen jedna z věcí, které se tu změnily. Ve městě to nijak nežije, lidé moc nechodí ven, atmosféra je hodně jiná, než ve městech u nás. Dřív to prý takové zdaleka nebývalo.
Přesto, že jsem o zemětřesení, které se tu stalo, samosebou věděla, četla články a viděla fotky, jinou dimenzi moje představy nabraly poté, co mi William, můj nejlepší kiwácký kamarád, vyprávěl, jak ho prožil on. Jak spal a vzbudily ho rány a když se podíval z okna, silnice se vlnila, jako by byla z gumy. A když přišlo druhé zemětřesení, jak se vrátil večer domů a ze zbytků svého pokoje z cihel a prachu vytahoval aspoň něco, co by se dalo zachránit. Že potom několik dnů nebyl schopný spát v jakékoli budově a spal na zahradě ve stanu a ještě rok po zemětřesení ho budila lednička, která ve vedlejší místnosti začala zrovna chladit, tudíž vibrovala. A tyhle všechny věci dokresluje několik malých zemětřesení, která jsem tu zažila já na vlastní kůži. Ten pocit, kdy se s vámi kýve gauč, nebo vibrují obrovská okna výlohy tak, že to vidíte, je hrozně zvláštní. A člověku nezbývá, než jen čekat, než to přejde. Z města nemám kromě fotek graffiti prakticky žádný fotky budov, protože zkrátka nemám chuť to fotit. Držím místním palce, aby se jim podařilo město dát zase do kupy, myslím, že předtím to tu muselo být krásný místo. Jen to holt bude ještě vcelku dlouhá cesta...
KIWÁCI
Mým cílem a hlavním důvodem přesunu do Christchurch bylo, abych byla v kontaktu s místníma. A oproti Hastings a práci na sadu, kde nás bylo 19 Čechů, se to povedlo dokonale. V práci mám celkem cca 10 kolegů kiwáků a na stěnu chodí spousta cizinců, ale samosebou hlavně místních. Do práce mi před cca 2 měsíci přibyli dva čeští kolegové, z čehož jsem nejdřív úplně nadšená nebyla (tohle jsem jim ještě neříkala, tak snad se mnou teď nepřestanou mluvit :-)). Holt jsem chtěla co nejvíc trénovat anglinu a krajanům jsem se chtěla vyhýbat, jak to půjde a najednou mám hned dva v práci. S Jeníkem a Terkou jsem se ale velice brzo skámošila, jak by taky mohli být nesympatický, když to jsou lezci! S Terkou jsem navíc po dlouhý době mohla konečně normálně holčičácky poklábosit a probrat všechny důležitý věci. Chodíme spolu taky často do Uprisingu a Jeník slušně drtí v boulderingový lize a dává místňákům na frak. Terka a Jeník píšou taky svůj cestovatelský blog a krásně v něm popsali svůj běžný pracovní den, tak kdyby vás zajímalo, jak makáme, mrkněte sem.
Ale zpátky k místním. K pracovní morálce se už vyjadřovat nebudu, ta je dostatečně popsaná v sekci "práce". Jinak jsou kiwáci lidé přátelští a otevření. Příjemný je i fakt, že mnoho z nich neumí jiný, než svůj rodný jazyk, proto jsou k mým vyjadřovacím schopnostem tolerantní a oceňují, že někdo umí i cizí řeč, se kterou se v zahraničí dorozumí. Obecně tu panuje přátelská atmosféra, lidi jsou k sobě milí. V obchodě se vás u pokladny vždycky zeptají, jaký jste měli den a zavedou tzv. "small talk" - tudíž předůležitý rozhovor nejčastěji na téma počasí, nebo náročnost vašeho, nebo jejich zaměstnání. Ne, že bych v těchto pokecech byla nějakej machr, spíš naopak, ale úsměv vždycky všechno zachrání. Na trecích se lidé zdraví (neplatí to na turistických místech) a povypráví si, odkud a kam jdou a jaké mají plány. Na úřadech (většinou na poště, kde se vyřizuje většina důležitých věcí), mi vždycky s úsměvem a ochotně poradili a pomohli.
Většinu kamarádů, které tu mám, mám překvapivě z místní lezecké komunity. Je to přijemný, přijít na stěnu a mít se s kým zdravit a mít komu napsat, jestli se jede na skály, Mezi všemi ale vyčnívá William, můj nejoblíbenější kiwák ze všech, kterého se nebojím nazvat přítelem. Je krásný zažít pocit porozumění, naprosto stejných názorů, stejného hudebního a filmového vkusu a v neposlední řadě stejného lezeckého přístupu s někým, kdo žije na opačné straně světa. Je to pro mě jeden z naprosto nových a dosud nepoznaných zážitků, které mi tenhle můj výlet dal. Jen je škoda, že se Will lezecky odrovnal po pár měsících, co jsem tu byla. Má v háji obě ramena, tak společnému lezení víceméně odzvonilo, to nám ale nebrání podnikat čajové a zejména kávové dýchánky, a posledním hitem je rumový večer se sledováním filmů. Naposledy to byl Kolja a měl velkej úspěch!
VÝLETY
Vzhledem k zimě jsem tomu výletování poslední dobou moc nedala. Jak jsem se už zmiňovala, ani na lezení to moc nebylo. Jednou jsem s klukama vyrazila, ale ani jsme nedojeli, protože cesta byla průjezdná jen s řetězama, který jsme neměli. Od té doby kluci párkrát jeli, ale pro mě ten zimní bouldering nějak není, já potřebuju aspoň trochu teploučko :-). I když nepopírám, že fotky co přivezli, se zasněženými kameny, vypadají krásně. Mezi nudnými víkendy trávenými ve městě rozhodně vyčnívá prodloužený víkend, který jsme podnikli s Klauzikem. Vypravili jsme se za spolužákem z vejšky Michalem a jeho Aničkou, kteří pracují jako lyžařští instruktroři ve středisku Cardrona. Dojeli jsme tedy do nádherné Wanaky, kde jsme bydleli u nich v domečku přímo na břehu jezera a užili si úžasně jeden den lyžování a den a půl relaxu, procházek, kafíček a nicnedělání.
Dalším velkým zážitkem byl výlet na motorce, který jsem podnikla s mým šéfem a pár dalšími kolegy. Ten nápad vznikl z ryzího hecu a moc jsem se na něj popravdě netěšila, nakonec to ale bylo super, i když motorkářka ze mě asi jen tak nebude...
Facebookáři již znají, pro ostatní nějaké obrázky z obou výletů:
 |
| Cardrona není dvakrát velké středisko, ale zajezdit se dalo suprově. Zajímavostí byla obrovská koncentrace freestylistů, kteří v místním snowparku předváděli neskutečný kousky. Nejdřív jsme mysleli, jak jsou místní hustý, pak jsme zjistili, že se sem sjíždí profi rideři z opačný polokoule na letní tréninky. |
 |
| Vlastní mám jen bundu, ještě jednou díky Turčanovi, Aničce i Lucce za půjčení vybavení i slevu na permici! |
 |
| Kafíčko na břehu jezera ve Wanace a pozorovat západ slunce - to by šlo! |
 |
| U jezera jsme využili místních nádherně umístěných houpaček, bohužel po našem zásahu tam maj teď o jednu míň. |
 |
| Zejména někdy mě to umístění palem prostě dostává... Zde před zasněženými vrcholky. |
 |
| Zélandská verze Monopolů - kupovaly se místní zejména přírodní památky, ale i významné stavby. Hra probíhala obdobně jako při hraní Dostihů a sázek, nebo Monopolů klasických - počáteční nadšení a zápal vystřídalo po dvou hodinách lehké znudění, jistí jedinci však měli potřebu hru dohrát, tudíž trvala asi 4 hodiny. |
 |
| Po cestě nazpátek. |
 |
Nádherný Church of the Good Shepherd. Škoda, že se nesmělo fotit uvnitř - úplně skromně zařízený kostel s kamennými stěnami a jednoduchými dřevěnými lavicemi korunovalo velké panoramatické okno za oltářem, ze kterého byl výhled na celé jezero a okolní hory. Krásná atmosféra!    |
Dnes je to už víc než 10 měsíců, co jsem odjela - přijde mi to naprosto neskutečný! V práci jsem 6. měsíc v kuse, to mi přijde ještě neskutečnější. Už se moc těším, až zase vyskočím z vyjetých kolejí a pustím se do cestování. Protože nám to cestování s Klauzikem docela jde, máme v plánu spolu vyrazit na cestu po jižním ostrově. Jasně, pozorní čtenáři si jistě řekli - proč po jižáku, když už ho jednou projela?? Popravdě moje první várka cestování byla na můj vkus hodně fofřácká a zahrnovala málo treků. Tentokrát bysme měli cestovat zejména po trecích, prochodit místní hory a hlavně se podívat na úplný jih jižního ostrova, do krásného Fiordlandu, který jsem minule vynechala. Už aby to bylo! Vyrazit bysme měli cca za měsíc, až se Klauzik vydovolenkuje v Austrálii.
Tak se tam doma mějte pěkně, myslím na vás!
