Tauranga - 2. část

V neděli byl náš program naprosto jasný. Potřebovaly jsme co nejdřív najít ideálně práci, nebo alespoň helpx, abychom zbytečně neutrácely peníze, které jsme si sem přivezly. A abysme Ivanovi nepřekážely doma. Takže jsme zasedly k počítačům a obepisovaly a obtelefonovávaly farmy a sady, které jedno z toho nabízeli. Bohužel se ukázalo, že helpx je sice super věc, ale není tak operativní, jak jsme předpokládaly a že je potřeba si pobyt domlouvat alespoň týden až dva předem. Všichni nás tedy odkazovali na období za cca týden až dva, protože v dané chvíli měli pomocníky už u sebe. Bylo to docela únavný a já si trochu připadala zase jako v práci, celej den na počítači a telefonu... Bětka při jednom telefonátu ohledně helpx narazila na paní, která jí sice řekla, že pomocníky momentálně nehledá, ale že by možná věděla o placené práci v hotelu v blízkém městečku Rotorua. Znělo to jako pohádka. Nejsme tu ještě ani týden a už máme nabídku na placenou práci, úžasný! Volaly jsme hned do hotelu a domluvily si informativní schůzku ještě na to samé odpoledne. Ivan totiž úplně náhodou to odpoledne do Rotoruy jel, aby s kamarádkou shlédli ukázky z tradiční maorské kultury. Naskočili jsme tedy do auta a za hodinku byli na místě. Hotel byl mega luxusní, celej v černo-bílé barevné kombinaci. Na stropě křišťálový lustry, naleštěný skleničky a příbory, nikde ani smítečko. Pan vedoucí, Daryn (pokud si dobře pamatuju a pokud ne, je to šumák), si s námi sedl a vysvětlil nám, že hledají dva lidi na house keeping, tedy jednoduše řečeno pokojské. Jednalo by se o úklid pokojů, na který hodně dbají, postele stelou vzorňácky a všechno musí bejt perfektní. Požadovali ale, aby pracovníci, které teď najmou, zůstali alespoň na 3 měsíce a navíc nezaručovali plný úvazek - pracovat by se mělo mezi 5 a 7 hodinami za den. Vyptaly jsme se na všechno, co jsme chtěly vědět a odešly s tím, že si to ještě rozmyslíme a dáme vědět. V hlavách nám to ale už šrotovalo. Mít hned jistotu práce, vydělaných peněz, znělo úplně skvěle. Na druhou stranu jsme obě počítaly s prací na sadu, venku na vzduchu. Tam ale když prší, nepracuje se a člověk nic nevydělává a pak je to bída. Když se ale dělá, pracuje se většinou 6 dní v týdnu, 8 hodin denně, takže když se člověk kousne a jede, může si přijít na slušný peníze. Pro i proti bylo mnoho a každá jsme se klonila od začátku k rozdílnému názoru, já, že bych to spíš nevzala a Bětka, že by do toho šla. S hlavama plnýma myšlenek jsme se ještě i s Ivanem vydali aspoň na rychlou obhlídkou města. Rotorua je hrozně vtipná, protože jsou všude po městě a v okolí termální prameny, takže hned po příjezdu vás praští do nosu slušnej puch sirovodíku. Z každýho kanálu stoupá obláček a místní mají horké prameny prý někdy vyvedené až k sobě na zahrady, kde na nich dělají barbecue, nebo s nimi vyhřívají domy (o místním ne-topení třeba příště). Počasí bylo bídný, dokonce jsme museli utéct před deštěm, ale představu o městě jsme si udělat zvládli.

Těšíme se na výlet.

Brány ozdobené maorskými motivy zdobí vstupy do spousty parků, tady do místních lázní. Překáželi tam ale nějaký pozéři..

Termály a přilehlý parčík.

Na břehu jezera Rotorua. I tady ze země bublala vařící voda. A pěkně to tam páchlo.

Po obhlídce jezera nás Ivan hodil na silnici, která vedla směr Tauranga a odfrčel na maorskou party. My s Bětkou jsme stopovaly domů. Jako první nám zastavil pán, kterýmu z auta vypadly takový ty oranžový terčíky, který se v letu sestřelujou. Když se zamyslíte, koho byste jako že vážně chtěli stopnout, jedna z možností bude asi střelec. Naštěstí tohle byl střelec hodnej, kterej si vybíjí svý masochistický potřeby jen na místních zajících, kachnách a vysoký zvěři. Hodil nás asi třetinu cesty a vyhodil na správný silnici. Tam jsme, stejně jako v minulém případě, čekaly na auto asi tak tři minutky a zastavil nám mladej Ind, kterej dělá v místní bezpečnostní službě. Oproti minulému řidiči to teda byl trochu rozdíl a my si mohly připadat jako v nejbezpečnějším autě na Zélandu. Chlapec se s tím nemazal, řídil trochu sportovněji, ale hlavní bylo, že nás hodil až do Taurangy a dokonce nás zavezl skoro až do "naší" ulice.

V noci jsem vůbec nespala a hrozně přemýšlela, jak se rozhodnout. Hlava mi vůbec nešla vypnout a argumenty pro a proti práci v Rotorua lítaly sem a tam. Bylo hrozně lákavý mít nějakou jistotu, hned takhle z kraje, ale nebyla to práce, kterou jsem si tu představovala a měla jsem pocit, že dřív nebo později nějakou práci prostě seženu. Ráno jsme si s Bětkou vyložily karty na stůl a bylo jasný, že se rozdělíme už na začátku našich cest a dostojíme tak své dohodě, kterou jsme udělaly hned na začátku naší Facebookové konverzace. Tudíž to, že spolu absolvujeme let, ale dál že se na sebe nebudeme vázat a podle situace si půjdeme každá svojí cestou. I tohle byla věc, nad kterou jsem hodně přemýšlela - jasně, vyrazila jsem sem sama, ale vlastně jsem sama nebyla. A teď by to tak mělo bejt. Nakonec ale negativa práce převážila pozitiva, já šla do risku a práci jsem nevzala. Jestli se mi to vyplatilo, či ne se dozvíte v dalších příspěvcích.

Tauranga - 1. část

V pátek ráno jsme jen vypadly z hostelu a hurá na bus. Vezl nás hrozně vtipnej pán, kterej moc rád mluvil do mikrofonu, tak jsme se mimo jiné dozvěděli, že je to jeho první ostrá jízda s pasažéry, tak že jako doufá, že ve zdraví dojedeme. Samosebou bylo všechno v klídku a my v poledne vystoupily v Tauranga, městečku hned na břehu moře s pěknou atmosférou velkýho přístavu a dominantním kopcem Mount Maunganui na ostrohu na konci pláže. Simon pro nás zajel autem a popovezl nás do přístavu na pokec, kde nám řekl, že sám teď nemá bydlení a tudíž nás nemůže ubytovat (s tím jsme ani nepočítaly), ale že práce by tu teď mělo být dost, protože za chvíli začíná turistická sezóna a Tauranga je hodně navštěvované místo. Domluvili jsme se, že se společně projdeme na Mount a my potom půjdeme na backpacker (ubytování pro baťůžkáře - bývá levnější, než hotel a často taky dohazuje lidem práci, samosebou ovšem pod podmínkou, že budete peníze utrácet jen u nich, tedy že u nich zůstanete bydlet). Měly jsme představu, že v Aucklandu je nejdráž a že vyjetím mimo něj dost ušetříme. Z omylu nás vyvedla Němka Eugenia, která kámoší se Simonem a šla s námi na procházku na kopec. Backpackery tu stojí 30 dolarů a víc, oproti Aucklandu, kde jsme úplně v centru města platily 24 doláčů za noc. Byly jsme z toho trochu přepadlý, ale co nám zbývalo jiného, bylo už odpoledne a backpacker se jevil jako jediná možnost ubytování. Z všelijakých myšlenek nás rychle vytrhl pohled na naší první zélandskou pláž, která byla úplně krásná a bílá a moře bylo modrý a kolem byly útesy a nad tím vším čněla Mount Maunganui. No prostě paráda, mrkněte sami na fotky... Jen pardon za jejich kvalitu, nejsem žádnej profík a přestože jsem nebyla opitá, všude mi tak trochu padá horizont... P. S.: ořezávat nestíhám!

Naše první pláž!

Bětka, Eugenia, Simon a Mount

Zdravíme Lucku a Matěje! :-)

Nahoře na Mountu jsou super výhledy.

Vyšlápli jsme na Mount a užili si nějaká ta panorámata. Když jsme to začali otáčet k odchodu, kolemběžící kluk na nás spustí česky, jestli slyšel dobře a jsme jako taky češi. No a my že jo. Dali jsme se do řeči a po vyslechnutí naší situace následovala nabídka poskytnutí ubytování na víkend. Neváhaly jsme ani minutu a s radostí přijaly. Ivan žije na Zélandu už dva roky a v Tauranga pracuje. Přeházeli jsme si tedy věci do Ivanova auta a zamířili k němu domů, kde jsme se zabydlely v jeho garáži, která ovšem není garáží, nýbrž občasným fotoateliérem. Nazvání fotoateliéru garáží mi následně bylo mnohokrát vytýkáno. Dali jsme si véču a vyrazili do víru velkoměsta na pivo a kulébr. Byly jsme vyzvány, ať si na sebe vezmeme to nejlepší, co tu máme, což mě vážně pobavilo. Navlíkla jsem si teda sváteční pruhovanou mikinu a naleštěný pohorky. Večer jsme si užili a já si připadala po pár dnech zase jako městskej člověk, kterej si i na to pivo může zajít. 

V sobotu byl program jasný vzhledem k tomu, že se ukázalo, že všichni z nás lezou. Šli jsme opět na Mount, kde jsou nějaké místní skalky. No co vám budu povídat, žádná hitparáda to nebyla, mělo to pár metrů, ale skála byla pevná a dělala pěkný chyty. Co se týká obtížnosti, vzhledem k četnosti mého lezení s lanem mi nějaká ta čtverčička bohatě stačila.. A hlavně jsem byla nejvíc šťastná, že rvu nohy do lezeček a ruce mám od mága. Vyběhli jsme dvě cesty, z toho jednu jsme lezli skoro za deště, ale dalo se. Potom už spustilo víc a hlavně dost foukalo (jako pořád tady), tak jsme to zabalili a seběhli dolů. Tam nás totiž čekala parádní odměna.. Povim vám, že takovou polezeckou regeneraci bych brala častěji! Mají tu totiž horké bazény se slanou vodou. Každý bazének má jinou teplotu, takže si můžete vybrat, kde se vám bude nejvíc líbit. My si v nich lebedili víc než dvě hodiny a byla to paráda. Do našeho bazénku po chvíli přišly tři slečny a ukázalo se, že to jsou češky. Pokecali jsme, nasbírali nějaké kontakty a šli příjmně unavení dom.

Růžový slon docela valil svý knoflíkový oči, takovou kulisu při lezení ještě neměl...

Pršelo, foukalo a my si hověli v teplíčku...

Auckland

Nenaspala jsem toho zrovna mnoho, ale lepší 5 hodin, než nic. Okna hostelu směřovala přímo na rušnou silnici, takže klid tam zrovna nebyl.. Ráno jsme se sešly s Lukášem a vydali se všichni společně na tradiční kolečko každého backpackera (tak se tu říká baťůžkářům, jako jsme my), který dorazí na Zéland. Aby tu člověk mohl běžně fungovat, musí si oběhat 3 základní věci, a to je IRD - unikátní číslo, bez kterého nemůžete pracovat a odvádíte pod ním daně, SIM karta - jinak se práce těžko shání, a bankovní účet, aby vám ty těžký prachy měli zaměstnavatelé kam posílat. Zahájili jsme ho ve Vodafonu, kde jsme koupili nejnižší tarif, co tam měli. I ten ale zahrnuje neomezené SMS, z čehož plyne, že tu lidi SMS mnohem víc používají, protože je má v mobilu neomezeně úplně každý. Zprávy se používají i při mnohem oficiálnější komunikaci, než jak jsme zvyklí my, například když sháníte práci, ubytování, nebo chcete koupit auto. Po SIM kartě jsme zažádali o IRD a poprvé naplno pocítili, co to znamená, když se říká, že tu je hodně Němců. Každý, kdo třímal na poště (tady se všechny oficiality vyřizují na poště) zelený IRD formulář, šprechtil německy a většinou to byla děcka čerstvě plnoletá a motali se tam jak nudle v bandě. My si ale o IRD v klidu zažádali a teď už jen čekáme, než na úřadě vše vyřídí a pak si o něj zavoláme a sdělí nám ho po telefonu. Po vyřizování formalit jsme zašli k přístavu, kde jsme si dali delikátní obědosnídani (nějakou místní housku zapečenou se sýrem a jablko). V přístavu jsem hned využila, že mám telefon a cinkla jsem Kevinovi, na kterého mám kontakt od Helči a Pižďucha (tisíceré díky), kteří tu byli do letošního jara a dělali u něj na sadu v Hastings. Kevin mi řekl, že práce pro mě nebude problém, ale že začne až kolem půlky listopadu. Takže paráda, musím nějak překlepat měsíc. Potom jsem zavolala Simonovi, kamarádovi, se kterým jsem byla před dvěma lety na dovče v Itálii a který žije a studuje v Tauranga. Simon mi řekl, že v jejich okolí je teď docela dost práce a že ať klidně přijedeme a on nám poví, co a jak. V Aucklandu se nám chtělo trávit co nejmíň času, všechny oficiality, co jsme mohly, jsme si vyřídily, tak jsme si řekly proč ne a koupily lístek z Aucklandu do Tauranga za 10 doláčů, což je pro mě doteď zcela nepochopitelná suma (v dobrým slova smyslu, vzhledem k běžným cenám za místní veřejnou dopravu). Lukáš se rozhodl, že využije nabídky z "helpx", což je obdoba woofingu, což spočívá v internetovém serveru, kde lidi, kteří potřebují pomoc na farmách, nebo v domácnostech, poptávají pomocníky. Ti se jim mohou i sami nabízet a práce potom vypadá tak, že člověk pracuje většinou kolem 4 hodin denně a odměnou mu za to je strava a byt. Je to tudíž super věc ve chvíli, kdy člověk zrovna nevydělává a potřebuje překlenout určité hluché období do další práce. Lukáš tedy dostal nabídku jet pomáhat do domečku na severu severního ostrova a bonusem pro něj bylo, že ten domeček ležel na malinkém ostrůvku, kde vůbec nic jiného, kromě jejich domku nebylo. No neberte to... Večer jsme si s Bětkou zaběhly do hostelu zaplatit ještě jednu noc, naštěstí ještě bylo volno, takže to nebyl problém a já si poučená včerejší nocí vrazila špunty do uší. Bylo to super rozhodnutí, spala jsem v pohodě celou noc a uvědomila jsem si, že nás časový posun ani let ani jednu prakticky nerozházel, což nám přišlo trochu divný, ale byly jsme za to samosebou rády.

Auckland není nějak úchvatně krásný město...

Dumáme nad lejstrama.

Sky Tower je dominanta města a je vidět odevšad

Jak to všechno začalo

V pondělí, 13. 10., jsme s Bětkou naskočily do letadla na Ruzyni směr Amsterdam a bylo. Výlet na druhou stranu zeměkoule začal.

Cestovaly jsme celkem dva dny v kuse a aby to nebyla nuda, vzaly jsme to z Amsteru do Bangkoku, Taipei, Sydney a pak už jsme z okýnka letadla viděly první zelené kopečky a přivítal nás Auckland.

Informace o letu - jak užitečné...

Dobroty v letadle

Rozednívání, stmívání, den, noc... všechno se to tak rychle střídalo, že jsme se moc neorientovali..

Let utekl docela v pohodě, dařilo se nám i spát a ládovali jsme se čínskými jídly, které nám servírovaly letušky China Airlines. Taky jsme zažili pár pěkných setkání, nejdřív jsme pokecaly s Izraelcem, co mířil do Nepálu, potom jsme se daly do řeči s Lukášem, který měl společnou cestu s náma a přidal se k nám a já potom poslední část letu skvěle pokecala s Martinou, která jela na Zéland navštívit kamarádku.

První kousky Zélandu

Kia ora! - přivítání na letišti v maorském stylu

V Aucklandu jsme čekali sáhodlouhé prohlídky, než nás vpustí na zélandské území, ale nic takového se nekonalo. Jen pejsek některým z nás očmuchal batůžky a my konečně vylezli ven na čerstvý zélandský vzduch. Naskočili jsme do busíku, který rozvážel pasažéry tam, kam potřebovali a vyrazili směr centrum. Měly jsme s Bětkou domluvené ubytování u jednoho místního kluka, ten nás ale zcela vypekl a i přes veškeré zásady couchsurfingu a slušnýho chování, nám v půl desátý večer oznámil, že nás vlastně neubytuje. Naštvaný, unavený po dvoudenní cestě a ověšený tunovejma batohama, jsme vyrazily hledat hostel, který jsme mohly mít už dávno zařízenej, kdyby nebylo toho místního blbečka. Naštěstí jsme narazily na jeden s volnýma postelema celkem brzo a navíc jen ve vedlejší ulici od Lukášova hostelu. Byla jsem šťastná, že mám kde spát, ale řeknu vám, že žádná hitparáda to zrovna nebyla. I když z okna jsme měly výhled přímo na Sky Tower, místní dominantu, ze které se skáče něco jako bungee jumping a kde je největší místní casino (důležité informace). Kolem půlnoci jsme se konečně uložily do postelí, ve kterých evidentně už spal někdo před náma a doufaly jsme, že s náma časový posun moc nezamává.

Výhled z okna dobrý...

Ale na tohle už jsem asi trochu stará :-)