Tauranga - 1. část

V pátek ráno jsme jen vypadly z hostelu a hurá na bus. Vezl nás hrozně vtipnej pán, kterej moc rád mluvil do mikrofonu, tak jsme se mimo jiné dozvěděli, že je to jeho první ostrá jízda s pasažéry, tak že jako doufá, že ve zdraví dojedeme. Samosebou bylo všechno v klídku a my v poledne vystoupily v Tauranga, městečku hned na břehu moře s pěknou atmosférou velkýho přístavu a dominantním kopcem Mount Maunganui na ostrohu na konci pláže. Simon pro nás zajel autem a popovezl nás do přístavu na pokec, kde nám řekl, že sám teď nemá bydlení a tudíž nás nemůže ubytovat (s tím jsme ani nepočítaly), ale že práce by tu teď mělo být dost, protože za chvíli začíná turistická sezóna a Tauranga je hodně navštěvované místo. Domluvili jsme se, že se společně projdeme na Mount a my potom půjdeme na backpacker (ubytování pro baťůžkáře - bývá levnější, než hotel a často taky dohazuje lidem práci, samosebou ovšem pod podmínkou, že budete peníze utrácet jen u nich, tedy že u nich zůstanete bydlet). Měly jsme představu, že v Aucklandu je nejdráž a že vyjetím mimo něj dost ušetříme. Z omylu nás vyvedla Němka Eugenia, která kámoší se Simonem a šla s námi na procházku na kopec. Backpackery tu stojí 30 dolarů a víc, oproti Aucklandu, kde jsme úplně v centru města platily 24 doláčů za noc. Byly jsme z toho trochu přepadlý, ale co nám zbývalo jiného, bylo už odpoledne a backpacker se jevil jako jediná možnost ubytování. Z všelijakých myšlenek nás rychle vytrhl pohled na naší první zélandskou pláž, která byla úplně krásná a bílá a moře bylo modrý a kolem byly útesy a nad tím vším čněla Mount Maunganui. No prostě paráda, mrkněte sami na fotky... Jen pardon za jejich kvalitu, nejsem žádnej profík a přestože jsem nebyla opitá, všude mi tak trochu padá horizont... P. S.: ořezávat nestíhám!

Naše první pláž!

Bětka, Eugenia, Simon a Mount

Zdravíme Lucku a Matěje! :-)

Nahoře na Mountu jsou super výhledy.

Vyšlápli jsme na Mount a užili si nějaká ta panorámata. Když jsme to začali otáčet k odchodu, kolemběžící kluk na nás spustí česky, jestli slyšel dobře a jsme jako taky češi. No a my že jo. Dali jsme se do řeči a po vyslechnutí naší situace následovala nabídka poskytnutí ubytování na víkend. Neváhaly jsme ani minutu a s radostí přijaly. Ivan žije na Zélandu už dva roky a v Tauranga pracuje. Přeházeli jsme si tedy věci do Ivanova auta a zamířili k němu domů, kde jsme se zabydlely v jeho garáži, která ovšem není garáží, nýbrž občasným fotoateliérem. Nazvání fotoateliéru garáží mi následně bylo mnohokrát vytýkáno. Dali jsme si véču a vyrazili do víru velkoměsta na pivo a kulébr. Byly jsme vyzvány, ať si na sebe vezmeme to nejlepší, co tu máme, což mě vážně pobavilo. Navlíkla jsem si teda sváteční pruhovanou mikinu a naleštěný pohorky. Večer jsme si užili a já si připadala po pár dnech zase jako městskej člověk, kterej si i na to pivo může zajít. 

V sobotu byl program jasný vzhledem k tomu, že se ukázalo, že všichni z nás lezou. Šli jsme opět na Mount, kde jsou nějaké místní skalky. No co vám budu povídat, žádná hitparáda to nebyla, mělo to pár metrů, ale skála byla pevná a dělala pěkný chyty. Co se týká obtížnosti, vzhledem k četnosti mého lezení s lanem mi nějaká ta čtverčička bohatě stačila.. A hlavně jsem byla nejvíc šťastná, že rvu nohy do lezeček a ruce mám od mága. Vyběhli jsme dvě cesty, z toho jednu jsme lezli skoro za deště, ale dalo se. Potom už spustilo víc a hlavně dost foukalo (jako pořád tady), tak jsme to zabalili a seběhli dolů. Tam nás totiž čekala parádní odměna.. Povim vám, že takovou polezeckou regeneraci bych brala častěji! Mají tu totiž horké bazény se slanou vodou. Každý bazének má jinou teplotu, takže si můžete vybrat, kde se vám bude nejvíc líbit. My si v nich lebedili víc než dvě hodiny a byla to paráda. Do našeho bazénku po chvíli přišly tři slečny a ukázalo se, že to jsou češky. Pokecali jsme, nasbírali nějaké kontakty a šli příjmně unavení dom.

Růžový slon docela valil svý knoflíkový oči, takovou kulisu při lezení ještě neměl...

Pršelo, foukalo a my si hověli v teplíčku...