Na skok do Kambodži

Kolik toho o Kambodži víte? Já popravdě před tímhle cestovatelským počinem ani pořádně nevěděla, kde leží, natož cokoli o její historii. Název země zní tak exoticky a přitom sousedí s Thajskem, známou a profláknutou turistickou destinací. Po prozkoumání thajských pláží a pár národních parků jsme se vyrazili podívat téhle tajuplné zemi na zoubek.

Pro přesun jsme zvolili autobus, který jezdí pravidelně z Bangkoku do města Siem Reap. To je základnou pro většinu turistů mířících do komplexu chrámů Angkor, kam jsme měli namířeno i my. První dost jasný náznak změny prostředí a kultury, který nás čeká, se projevil už na hraničním přechodu. Hranice člověk musí překročit pěšky, museli jsme tedy z autobusu vystoupit do úmorného vedra a vydat se na pouť mezi spoustou stánků a místních lidí. Všude byl prach, špína a zmatek. Okamžitě se na nás taky vrhly malé děti v roztrhaných hadrech, které se dožadovaly peněz. Snažili jsme se moc nerozhlížet nalevo ani napravo a jít si za svým - dostat do pasu razítko potvrzující opuštění Thajska a následně získat vízum do Kambodži. O překračování hranic jsme toho dost načetli, tudíž jsme věděli, že se nás budou místní snažit podvést a budou nám nabízet předražené služby, které vůbec nejsou třeba. Například prodat nám vstupní a výstupní kartu, kterou ale přitom dostaneme zdarma u okénka na imigračním.
Na thajské straně dopadlo všechno v pořádku, vystáli jsme frontu, dostali razítko a šli. Na straně kambodžské ovšem začala ta pravá legrace. Nad okýnkem, kde se prodávají víza, visela cedule, že víza stojí 30 USD. Páni policajti se však vůbec neostýchají říct si o 100 THB jako úplatek. A turisti jim to zaplatí. Proč by se taky měli dohadovat, vždyť je to pár korun. Kambodža je jedna z nejzkorumpovanějších zemí na světě a my to pocítili ještě před vstupem na její území. Úplatek jsme zaplatit odmítli a dostali se tak do nepříjemného sporu, kdy se nás policajti snažili pořád odsouvat na konec fronty, abychom náhodou neřekli ostatním turistům, že peníze navíc platit nemusí a nemají. Nakonec jsme naštěstí víza dostali i bez úplatku a šli jsme si vystát poslední frontu na vstupní razítko. A byli jsme v Kambodži.
Přejezd hranic znamenal vstup do jiného světa. Okolní krajina byla najednou jednotvárná, vyprahlá, všude byl prach a spousta, ale fakt spousta odpadků. Po dalších dvou hodinách jízdy jsme dorazili do Siem Reap, které bylo uzpůsobené k potřebám turistů, tudíž se všude skvěly obrovské hotely s veškerým zázemím a mezinárodními hvězdičkovými standardy. My si zajistili a předem zaplatili ubytko v hostelu, který mimo jiné nabízel dopravu od autobusu do hostelu zdarma. Vyzvednout nás nikdo nepřijel a když jsme po půl hodině bloudění dorazili vyřízení na místo, slečna recepční nám s nezájmem oznámila, že pro nás dnes místo nemají, že nás ubytují v hostelu přes ulici a zítra se budeme stěhovat zpátky. To už jsem nevydržela ani já (z nás dvou ta chadnější hlava) a slečna to trochu schytala, nevypadala ale, že by si z našeho rozhořčení cokoli dělala. Nakonec jsme se ubytovali v hostelu přes ulici na vlastní pěst a zůstali tam celou dobu pobytu. Lidé na druhém hostelu byli moc milí a bylo to tam fajn, tak trochu zachránili reputaci Kambodžanů. Při našem večerním bloudění nám taky pomáhaly dvě paní, volaly ze svého mobilu na ubytko (kde to nikdo nebral) a hledaly v mapě, kam máme jít. Už v tu chvíli jsme si o místních udělali určitý obrázek, který se nám nakonec i potvrdil. Přišlo nám, že lidé tu jsou pouze ve dvou extrémech - buď jsou moc milí, ochotní a nápomocní (silná menšina), nebo nepříjemní, lhostejní a ziskuchtiví (silná většina).

Komplex chrámů Angkor je obrovský a neskutečný, s potenciálně krásnou atmosférou zkaženou davy a davy turistů. Pro ně je právě Angkor často jediný důvod naštívit tuto zemi. Mnohdy sem zajedou v rámci návštěvy Thajska a zase se vrátí zpět. Každý den jich jsou v chrámech tisíce a opravdu před nimi prakticky nelze utéct.
Zvažujeme, jestli koupit vstupenku jen na jeden den, nebo na tři dny, které lze využít v rámci jednoho týdne. Vzhledem k rozloze areálu (cca 400 km čtverečních) nakonec volíme třídenní variantu. Lístky jsou na náš low cost cestovatelský rozpočet víc než drahé, stojí 40 USD. Říkáme si, že si ale zážitky odepírat nechceme a že aspoň podpoříme obnovu chrámů. Trochu mi sklaplo za pár dnů, kdy se mi udělalo nevolno z článku, který tvrdil, že vstupné se platí soukromé firmě a na obnovu chrámů ani na podporu země z těchto peněz nejde vůbec nic. Bylo mi z toho částečně smutně a hlavně jsem byla hrozně naštvaná.  Co ale s tím?
Na prozkoumávání chrámů vzhledem k jejich vzdálenosti turisté nejčastěji využívají tuk tuky, které si pronajímají na celý den i s řidičem, který je vozí sem a tam. My první den obešli místní stupidní zákaz půjčování motorek cizincům a jednoho skůtra si pronajali. Zajeli jsme do vzdálenějších chrámů, které byly o poznání klidnější a s míň návštěvníky, než v hlavní oblasti kolem chrámu Angkor Wat. Druhé dva dny jsme si pronajali kola. Ta nám dala svobodu v tom, kdy kam pojedem, ale nebudeme si nic nalhávat, s asijským kolem, které nám oběma bylo malé a v tom mega hicu se rozhodně nejednalo a zrovna dvakrát záživnou vyjížďku. Každopádně jsme přežili, chrámy jsme si užili a vy koukněte na fotky, jaký to tam bylo!

Chrámy vznikly kolem 12. století. Rozum zůstával stát nad tím, co v té době byli lidé schopni postavit a v jakém stavu se toho spousta zachovala.

I když se to zdá neskutečné, každý chrám byl trochu jiný, tenhle vynikal precizností vytesaných detailů.

Jen málokdy se nám stalo, že bychom narazili na skoro opuštěný chrám, ale občas se zadařilo.

Detaily byly neskutečně propracované.

Vyobrazení na zdech znázorňovala významné bitvy a jiné události, ale i běžný život tehdejších lidí.

Z naší jízdy na motorce - stačilo uhnout z hlavnějších silnic a člověk se okamžitě ocitl v jiném světě, který většině turistů zůstává skrytý.

Asfaltky jsou jen na hlavních tazích.

Sváča na chrámovou výpravu koupená na místním trhu (tamarín, mango a mini banánky).

Jedním z důvodů, proč se chrámy tak zachovaly, jsou vodní kanály, které je obklopují. Džungle je tak nemohla pohltit. 

Mosty, které přes ně vedou, byly často chráněny spoustou bojovníků. A byly krásné!

V době rozkvětu Khmérské říše tu nešlo zdaleka jen o chrámy, ale i o paláce a obytné domy. Ve své době to bylo největší město na světě! Pro srovnání - ve stejné době, kdy v Londýně žilo 50 000 obyvatel, tady to byl celý milion!

Chrám Bayon a jeho věže ozdobené tvářemi

Byly umístěny vždy na všech 4 stranách věže a na vrcholku byly lotosové květy. Lotosy často kvetou ve vodních příkopech kolem chrámů.

Ve 14. stol. Khmérská říše zanikla následkem vpádu thajských vojsk. V 16. stol. pak byly některé chrámy přestavovány v buddhistickém stylu. Najdete na fotce Buddhu?

Když se odjelo od hlavních chrámů...

Některé z chrámů začal pohlcovat les už kdysi dávno.

Měli jsme štígro a narazili na tohodle pána s palačinkama jen ze žloutků s cukrem - mňam! Byl zaparkovanej strategicky před školou.

Večer jsme zašli na trh, kde bohužel převažovaly turistický cetky, ale našlo se i ovoce.

A smradlavý ryby!

Větina trhu ale byla takováhle...

Angkor Wat je největší náboženskou stavbou světa. Ve 12. stol. na jeho stavbě pracovalo 300 000 dělníků a 600 slonů. A je velice populární se sem chodit dívat na východ slunce, protože to vychází přímo za chrámem. 

A když říkám hodně populární, myslím tím vážně hodně populární.

Podívaná to ale byla pěkná.

Pozdrav pro Boreyho, našeho zélandského spolubydlícího, původem z Kambodži!

Od téhle mnišky jsme dostali požehnání a náramky pro štěstí.

Po Angkoru jsme se vydali do hlavního města Phnom Penh. Náš plán byl odsud vyrazit na jih na pobřeží, užít si krásných prázdných pláží. Všechno ale nakonec bylo jinak.
Googlovali jsme jako diví a hledali všechny potřebné informace k tomu, jak se na pobřeží dostat, kde tam bydlet, kde jíst, atd. Už s ubytkem byl velký problém, vypadalo to, že hodnocení všech cenově dostupných bungalowů je katastrofický. Pokud si člověk nepřiplatí za drahý ubytko mimo naše cenové relace, bude trčet na pláži plný skalisek nebo odpadků, případně bude odkázán na jedinou restauraci, kde veškeré ušetřené peníze za ubytování narve do předraženého jídla. Obdobné to bylo s dopravou, samé špatné zkušenosti. Nakonec jsme to všechno probrali, upřímně jsme si řekli, jak to s dalším plánem máme a vyplynulo z toho, že v Kambodži dlouho nepobudeme. Bylo to první místo, kde se nám moc nelíbilo (i když chrámy samy o sobě byly krásné!) a kde jsem se hlavně já necítila dobře. A tak jsme plán pozměnili, dohodli se, že v Phnompehnu zažádáme o víza do Vietnamu a až je budeme mít, vyrazíme tam.
Phnom Penh je město ukrutně přeplněné, špinavé, plné odpadků a prachu. Byl tu vidět propastný rozdíl mezi obrovskou skupinou hodně chudých lidí a naopak minimem extrémně bohatých, kdy jsme míjeli sídla podobná zámkům, nebo luxusní auta vyhlášených značek.
Tlak na turisty, kteří přeci nutně potřebují svézt tuk tukem, nebo si koupit suvenýr, tu byl snad ještě větší než v Siem Reap. To bohužel celkový dojem z města nevylepšilo.


Hlavní atrakcí města jsou tzv. Killing Fields. Půjčili jsme si motorku a vypravili se na tohle zvláštní místo plné emocí.
Jak jsem avizovala na začátku článku, o Kambodži jsem toho dosud moc nevěděla. Dozvěděla jsem se něco málo od Boreyho, Francouze, se kterým jsme bydleli na Zélandu. Borey se sice narodil ve Francii, ale oba jeho rodiče jsou z Kambodži. Utekli před řáděním Rudých Khmérů. Ti teprve před 40 lety za doby své vlády (za pouhé 4 roky!!) vyvraždili cca 2 miliony obyvatel, což byla celá čtvrtina tehdejší populace země. A Killing Fields jsou místem, kde se popravovalo a následně "pohřbívalo" do masových hrobů. Těch jsou po celé zemi další desítky, tohle místo ale bylo vytvořeno jako památník všem obětem a hlavně připomínka a varování následným generacím, aby se podobné hrůzy už nikdy neopakovaly. U vstupu jsme každý dostal sluchátka a přehrávač, a každý sám jsme si procházeli vyznačenou trasu a poslouchali komentář u jednotlivých zastávek. Atmosféra byla tichá, šokovaná a plná respektu a úcty vůči všem obětem.
Když se Khmérové v r. 1975 dostali k moci, vyhlásili tzv. rok nula, od kterého mělo být všechno jinak. Kompletně vyprázdnili všechna města a lidi z nich vyhnali na venkov, pracovat na polích. Nepřítel byl každý vzdělaný člověk, důvodem k poravě mohlo být i nošení brýlí. Navíc Khmérové vyvražďovali vždy celé rodiny včetně dětí, aby se v budoucnu vyhnuli pomstě. Zrušili princip rodiny, kterou neuznávali. Rodiny rozdělovali a štvali proti sobě. Někdy dokonce děti musely zabít vlastní rodiče. Armáda Rudých Khmérů byla tvořená často právě dětmi, které nechodily do školy a od raného dětství jim byly vymývány mozky khmérskou propagandou.
Ke konci prohlídky toho na mě bylo už trochu moc. Ze země, kde byly masové hroby, trčely kosti a kusy oblečení. Vždy, když přijdou deště, vyplaví se další a další. Vystavené předměty neustále připomínaly, že tohle není jen smyšlený příběh, ale že se to opravdu stalo. A přímo tady, kde teď stojím. Čísla vypovídala o tom, jak obrovský tenhle masakr byl. A jak krutý! Neskutečné se zdály všechny ty způsoby, kterými probíhaly popravy. Kulky byly drahé, těmi se šetřilo. Stačilo lidi umátit bambusovou holí, nebo třeba lopatou, či je zakopat za živa do písku. O praktikách, kterými zabíjeli děti, pomlčím. A to všechno se dělo jen před 40 lety!! Vždyť to je úplný nic...
Nejvíc mě šokovalo uvědomění si, že to znamená, že na ulici můžeme potkat třeba masového vraha, člověka, kterému chybí noha, protože stoupl na minu, nebo matku, která dosud truchlí za své zabité děti. Nebo třeba lidi, kteří se už nikdy neshledali s ostatními členy svých rodin, protože je rozdělili a nemají, jak by se našli.
A teď to úplně nejdrsnější. Přestože byli Rudí Khmérové svrženi, nikdo z nich nebyl potrestán nebo odsouzen a současný PREMIÉR Kambodži, Hun Sen, je bývalý vrcholný představitel Rudých Khmérů. Všichni to ví a nikoho to nerozrušuje. Za mě nepochopitelné.
Pokud by vás tahle problematika zaujala, mrkněte na film The Killing Fields, podle kterého si můžete udělat představu, co se asi v zemi dělo a jaké to mělo následky na obyvatele.
Pár obrázků z Phnompehnu:

Jeden z masových hrobů na Killing fields. Lidé spontánně věnují náramky a navlékají je na plůtek, kterým je hrob obehnaný. Jinak tady moc chuť fotit nebyla...

Aspoň jednou jsme se tim tuk tukem svezli.

Momentka z cesty na Killing fields - nákup svačiny. Fešná helma z půjčovny - když je rozbitá, zalepí se lepenkou. A bez roušky tady na motorce fakt ani ránu.

Přepravovat se v Kambodži na motorce úplnej med nebyl.

Spousta náklaďáků a obrovské množství prachu.

Při odjezdu z města mi došlo, že nemám žádnou fotku z ulice, tak jsem něco ještě blejskla z autobusu.

Pojízdné stánky se vším možným najdete všude.

Na některých místech si vážně nedokážu představit, že lidé žijí celý život.

Phnom Penhem jsme uzavřeli naší nakonec jen týdenní návštěvu Kambodži. Pocity si odvážíme smíšené, jak je asi vidět z článku. Z blogů dalších cestovatelů vyplývá, že nejsme zdaleka jediní. Tak snad bude ve Vietnamu líp!

Gurmánské okénko:

V Kambodži jsme moc dlouho nedlabali, ale jídlo se tu obecně moc neliší od thajského. Opět převažovala rýže nebo nudle se zeleninou a masem. Jeden večer jsme zašli do tradiční khmérské restaurace a měli khmérské kari a rýži s masem a obdobou špenátu. Hodně se jedí ryby. Výborné byly focené tenoučké palačinky a samozřejmostí v celé Asii jsou výborné čerstvé shaky z mnoha druhů ovoce za směšné ceny. Jedla jsem tu asi nejlepší mango v životě, které to z dovozu strčí do kapsy tak milionkrát. A frčeli jsme si hodně na tamarínech, staly se nejoblíbenější sváčou na kolech (viz fotka cyklo svačiny na chrámech).
Co nás hodně příjemně překvapilo, byl pozůstatek vlivu Francouzů, kteří zemi kolonizovali. Na ulici se všude daly koupit obložené čerstvé bagety, do kterých se dávalo maso (něco jako sekaná), nakládané zelí a chilli omáčka. O snídaně bylo postaráno!
Taky nesmím zapomenout na fakt, že jsme se konečně dostali do země, kde mají levné a docela dobré pivo! Pivovar Angkor byl naším favoritem.

Po sto letech točený!

Bageta po Kambodžsku.