Cestování po jižáku

Ač se mi to tak vůbec nezdá, dnes je to už víc než měsíc, co jsem opustila bezpečné zázemí Hastings a vydala se do neznáma objevovat krásy Zélandu. Hned na začátku mých cest jsem na chvilku osaměla, abych se po odjezdu ostatních spolubydlících potkala s Klauzikem, spolužákem z vejšky, a Filipem, jeho kámošem. Společně jsme potom vyrazili směr Wellington, odkud nám jel za pár dnů trajekt na jižák. Kluci tou dobou měli procestovaný severní ostrov a vraceli se zpět, Filip domů do Čech a Klauzik do Havelocku. Společně jsme se podívali na pár zajímavých míst na jihu severního ostrova a během dvou dnů se dostali do Wellingtonu, kde jsme se rozloučili s Filipem a naopak potkali s mými kolegy ze sadu, Martinkou a Ondrou. Společně jsme se potom nalodili na trajekt a nechali se převézt na krásný jižní ostrov. Pár fotek z našeho přesunu na trajekt:

Fish´n chips je jedním ze základních kamenů stravy každého cestovatele. Poměr cena - výkon - množství je zaručeně uspokojivý.

Pokořili jsme plechového maorského válečníka a já zjistila, jak jsem děsně slabá.

Pinnacles - prý se tu natáčel Pán prstenů, my o tom každopádně neměli původně ani páru. Vedro bylo na chcíp. A na tomhle místě padlo spousta přisprostlých vtípků, schválně, jestli poznáte, vzhledem k tvarům skal, proč...

Cape Palliser 

Výhled od majáku

A naši první lachtánci!

Po příjezdu do Pictonu jsme se rozloučili s Klauzikem a dál pokračovali už jen s Marťou a Ondrou. Společně jsme se vydali směr národní park Abel Tasman a druhý večer se potkali s dalšími exkolegy Ív, Kačkou a Kubou, kteří doplnili naší výpravu na konečné číslo 6 krásných mladých českých osob. Cestovatelský plán jsme neměli předem jasně daný, prostě jsme jeli po západním pobřeží směrem na jih a kde se nám líbilo, tam jsme pobyli déle a některými oblastmi jsme naopak jen profrčeli. Zažili jsme toho spoustu, nejlepší bude ale udělat krátký průřez našeho cestování prostřednictvím fotek:

Kempujeme a zároveň bojujeme proti sandflies, místním žravým mouchám, kterých se nezbavíme po celý zbytek našich cest. Těžko soudit, jestli jsou horší než komáři - sice nebzučí, ale jejich štípance svědí mnohem víc a jakmile se člověk jednou začne drbat, je to v háji a udrbe se k smrti.

Abel Tasman national park. Profláklý a turistický, ale krásný místo. Podcenili jsme přípravu a kempy byly beznadějně plný, tak jsme udělali dva jednodenní výlety. Jeden pěšky a jeden na půjčených sea kajacích.

Nejlepší háček - Ív

Na kajaku na vlnách - zajímavej zážitek. Nejlepší část výpravy byla plavba k malýmu ostrůvku, kde bydleli sealové - plavali nám tak blízko u lodi, že nám do ní zespodu jednou i vrazili.

Usoudili jsme, že tohle místo je dostatečně pěkný na poobědvání.

Kompletní výprava - po levé ruce mám Katku, Kubu, Ív, Martinku a Ondru

U jezera Rotoiki jsme si udělali jednodenní track do kopců nad ním. Panorámata byla úžasná.

Obědová pauzička.

Ořezaná výprava, Marťa s Ondrou tou dobou navštěvovali kamarády.

Po výšlapu zasloužená odměna - koupačka v jezeře. Kdybych věděla, že se cachtám s několika obrovskýma úhořema, asi bych tam tak radostně neskákala. Ovšem to jsem zjistila až posléze...

Pancake Rocks

Blue Gorge kousek od městečka Hokitika

Barva vody je výsledkem rozpuštěných minerálů z okolních skal a vody tekoucí z ledovce.

Počasí nám ne vždy přálo, ovšem my byli vybavení!

Franz Josef Glacier společně s Fox Glacier jsou ledovce, které jezdí navštěvovat každý turista, co sem zavítá. Já byla těžce zklamaná a to nejen počasím, které nás tam zastihlo. Bylo to jedno z nejturističtějších míst, co jsme potkali, s davy lidí sunoucích se 500 m od obřího parkoviště.

Vyjeli jsme z Alp a hned se udělalo líp!

Řízení mě tu moc baví. Ale někdy je dost těžký se na cestu soustředit. Příjezd k městu Wanaka.

Wanaka, pláž v centru města - tady se mi dost líbilo!

Kus od Wanaky je Rob Roy glacier, který ty předchozí turistický bubliny strčil s přehledem do kapsy.

Výhledy krásný, ovšem přes 20 km po štěrkové cestě se Pohřebákovi viditelně a hlavně slyšitelně nelíbilo a já trpěla s ním...

Queenstown - další z krásných Zélandských měst. Trochu moc turistické, zato plné sportovců, hlavně cyklistů, nad městem se pořád prohánělo spousta paraglidistů a všude se nabízely různé adrenalinové zážitky.

Cestování v šesti lidech je věc náročná. Už jen při nakupování potravin máte hned 6 různých názorů, jaká je adekvátní doba v obchodě strávená. Občas jsem měla pocit, že trochu moc spěcháme a že míjíme krásná místa, která bych ráda prozkoumala podrobněji. A v Queenstown se mi líbilo tak, že jsem ostatní opustila, abych se tři dny toulala okolníma kopcema. Nejdřív jsem si dala dvoudenní Greenstone track. Teda oni to píšou jako čtyř až pětidenní, ale terén není tak náročný a profil je s výjimkou jednoho výšlapu víceméně rovný, takže se to dalo zvládnout i takhle. Celkem to hodilo přes 60 km krásným údolím, kterým tekla řeka, s výhledy na okolní kopce a hory. Předpověď byla skvostná, 4 dny v kuse déšť, naštěstí mi ale počasí nakonec celkem vyšlo, občas byly přeháňky, ale nic až tak zásadního. Předpověď mě dostihla až den třetí, kdy jsem si na doporučení jedněch Švýcarů chtěla udělat jednodenní výlet po hřebeni, ze kterého měly být krásné výhledy na vrcholky zasněžených kopců. Foukalo ale tak, že mi dělalo problémy jenom jít a když se odpoledne spustil totální slejvák, který neustával, byla jsem ráda, že jsem se nakonec rozhodla pro kratší trek, který nevedl až na úplné vrcholky hor.

Kousek za Queenstownem se objeví tahle nádhera.

Pohřebák je můj nejdražší parťák, na kterého tu nedám dopustit. Musí plnit nepřeberné množství funkcí, zde například funkci sušárny. Nedávno taky bez připomínek prošel technickou, na kterou tu musí auta každého půl roku, tak dostal za odměnu nový olej, chlapec jeden ušatá.

A už pochoduju.

Někdy bylo zvláštní, být pořád jen sama se sebou, ale člověk se pak pozná zase trochu z jiné stránky.

Tady obvykle bývají panoramata... Nejvyšší bod treku.

Mají tu super systém chat, za které člověk zaplatí v jakémkoli informačním středisku, dostane poukázku, kterou pak může kdykoli a kdekoli využít. Záleží jen na cenové kategorii té které chaty. Tahle mi poskytla azyl na jednu noc.

Druhý den se dopoledne mraky rozestoupily ještě o trochu víc.

Cestou zpátky na parkáč začalo ale "trochu" foukat a potom přišel i ten slibovaný slejvák, naštěstí mě to chytlo až skoro u auta.

Třetí osamocený den ráno mi nachystal takovouhle podívanou.

Obědové výhledy by opět ušly.

Původně jsem nechtěla zajíždět až na úplný jih jižáku, ale samoty jsem měla v tu chvíli dostatek, tak jsem se sebrala a dojela za zbytkem výpravy a opět se k nim přidala. Ostatní mezitím navštívili jednu z nejpopulárnějších místních oblastí, Fjordland national park. Já si tuhle nádheru musím schovat na někdy jindy... 

Náš kompletní vozový park a kempování na břehu moře, kam nám připluli lachtani popřát dobrou noc.

Snídaně neodbýváme.

Nejjižnější bod jižního ostrova.

Majáky tu jsou krásný snad všechny...

V Dunedinu jsme posnídali stylově.

A zašli do super muzea - všude dotykové obrazovky a jiné interaktivní záležitosti.

Nejstrmější ulice na světě, říká to i pan Guiness.

Modelky :-)

Moeraki boulders

Po návštěvě Moeraki boulders jsem se už zase vydala na cestu osamocená. Ostatní jeli na Mt. Cook, nejvyšší horu NZ, já bych to ale nestíhala. Ještě z Hastings jsem totiž rozeslala životopisy na lezecký stěny všude možně po Zélandu. Moc jsem si od toho neslibovala, ale z jedné stěny v Christchurch se mi ozvali, že by brali někoho na stavění cest. Chtěla jsem se tedy zajet do Christchurch podívat a absolvovat tam pohovor. A taky jsem chtěla zajet do Akaroa, splnit si jeden ze snů, které jsem si sem přivezla - zaplavat si s delfínama...

Cestou do Akaroa

Západ slunce v přístavu, kde jsem spala.

A v půl 7 ráno jsme si to už nabalený v neoprenech valili za delfínama.

Co se stane, když Vlková vyrazí někam, kde je 13% možnost, že delfíny sice uvidí, ale nezaplave si s nima? Samosebou, že delfíny jsme sice našli, ale ty mršky s náma nechtěly nic mít, vždycky hned odplavali pryč. Tudíž to ve výsledku bylo dost drahý dvouhodinový mrznutí na lodi bez splněnýho snu :-D ale pěkný to bylo i tak!

Christchurch je město, které bylo v roce 2011 poškozené silným zemětřesením. Pořád je to na něm nepřehlédnutelně znát a centrum města se hemží jeřáby a místy to vypadá jako na jednom velkém staveništi. Jde tu najít ale i pěkná, klidná místa, jako třeba park botanické zahrady.

Ve městě zrovna probíhal festival pouličního umění, jeden z největších na světě. Byla to paráda, všude po městě vystupovali umělci, zpěváci, artisti... A mně došlo, jak dlouho jsem nebyla na žádný kulturní akci a pěkně si to užívala.

Re:Start - super projekt, který ukazuje maximální snahu místních o co nejdřívější vrácení se do běžného provozu. Z barevně natřených vyřazených vlakových vagonů bleskurychle vzniklo improvizované nákupní středisko, které zůstalo dodnes a stalo se kulturním centrem města, kde se lidé potkávají na kafi, nebo prochází místní obchůdky.

Z Christchurch jsem se vydala na sever, protože jsem měla domluvený helpx poblíž Pictonu. A když už jsem tam byla, nemohla jsem se nestavit za Klauzikem, se kterým jsem pobyla pár dnů a vyrazili jsme společně na trek do Mt Richmond Forest Park. A tam jsem teprve měla poznat, zač jsou toho novozélandský hory... Serpentýna je tu sprostý slovo a příkrost svahů je dost přísná. Místy to spíš než chůzi připomínalo sápání se do krpálu a když už člověk ten svah zdolal, následovala snaha o nezřícení se z totálního srázu, takže nohy si neodpočinuly ani tak. K tomu všemu nám počasí víc než přálo, tudíž jsme se místy škvařili zaživa. Ale za ta panorámata a spaní pod širákem v horách, kde nám nad hlavama padala jedna hvězda za druhou, to rozhodně stálo.

Po cestě na sever - Kaikoura, městečko, ze kterého se vyráží na pozorování velryb, delfínů a tuleňů.

Nekonečný výhledy v Mt. Richmond

Po parádním výletu jsem se vydala do Pictonu, odkud jsem vyrazila na týdenní helpx do zátoky East Bay. Jak se mi tam líbilo? Na to si musíte počkat na další článek, doufám, že nebudete čekat zase měsíc :-)