The Lazy Fish

Úryvek z mého lodního deníku, který si píšu někdy pravidelně, někdy nárazově - jak je prostě zrovna nálada:

Tohle místo si budu pamatovat po zbytek života. Neskutečně silná atmosféra od prvního okamžiku, která každýho příchozího okamžitě pohltí a dopřeje mu pocit, že je součástí všeho tady kolem. Místo, kde se čas zastavil. Kde datum ani den v týdnu nemá žádný význam. Kde je hudba neoddělitelnou součástí každýho dne a každé činnosti. Kde si lidi dělají čas jeden na druhýho a sami na sebe. Steve a Jenny, veselý, vtipný, srdečný lidi. Sam, se kterým se tak báječně povídá. A hlavně Lucile, se kterou jsem si padla do noty naprosto 100% od první chvíle, co jsme se potkaly. Večerní nekonečný debaty nad vínem. Několikahodinový pozorování výhledu z terasy, který prostě neomrzí ani člověka, který tu žije 8 let. Povídání o muzice, o životě, skládání puzzlí s nejnemožnějším obrázkem na světě, sea kajaky. Obrovský rejnoci plavající kolem mola v průzračné vodě, jako by si jen tak letěli okolo. Červená telefonní budka na mole na to všechno dohlíží.
Pocit maximální vděčnosti za to, že tu můžu být. Zdaleka ne každý, kdo projeví zájem sem přijet, je opravdu přijat. Lazy Fish je prostě místem s velkým M.

Tenhle helpx jsem měla domluvený už dlouho dopředu. Reference na webu helpx byly totiž neskutečné a mě bylo jasný, že bude velký zájem. Ale jak moc velký, to jsem ještě netušila. Každopádně to vyšlo a já se ve smluvený den ocitla v Pictonu před hospodou, kde už čekala další slečna s nabaleným báglem. Když jsem se jí zeptala, jestli čeká taky na Steva z Lazy Fish, řekla, že jo a já se zaradovala, že nebudu úplně sama. Na osud nevěřím. Ale když se mě Lucile při pohledu na slacklinerku na mém tílku od Heartbeatu zeptala, jestli dělám slacklining, dost jsem zbystřila. Když jsem jí řekla, že lezu a jí se na tváři udělal úsměv od ucha k uchu, usoudila jsem, že to s tím osudem budu muset ještě zvážit. Lucile je lezkyně tělem i duší a kámoší se s Mélissou Le Nevé (lezci pochopí závažnost tohoto sdělení)! Jaká je pravděpodobnost, že tu narazím na někoho takovýho??
Za chvíli z hospody vylezl Steve a Sam a vyrazili jsme směr přístav, odkud vedl jediný možný přístup do zátoky, která se nám měla stát domovem pro příští týden - lodí.
Lazy Fish je dost netradiční ubytovací zařízení pro náročnou klientelu. Kromě hlavního domu je tu 5 dalších bungalovů pro hosty, kteří tak mají maximální soukromí. Přijíždějí sem zejména zaměstnanci firem, kteří tu mají teambuildingy, apod., pořádají se tu svatby. Každopádně se zde ubytovávají jen skupiny, navíc se nelze ubytovat jen na jednu noc. Steve a Jenny jsou něco jako profi domácí, kteří se zde o všechno starají a bydlí tu, ale Lazy Fish nevlastní. Majitelem je Samův táta, kamarád Jenny a Steva. Sam sem původně přijel na tři dny na návštěvu, ale zůstal tu na brigádu a byl tu už měsíc a půl. Do výčtu obyvatel Lazy Fish se musí započítat ještě Tui, osmiletá fenka krátkosrstého foxteriéra (pozn. Tui je taky značka místního piva).

Od první chvíle, kdy jsme sem přijeli, mi bylo jasný, že tohle místo je hodně specifický. A to v dobrém slova smyslu. Přirazili jsme k molu s typickou červenou telefonní budkou a přivítala nás hudba. Bob Dylan nám zpíval na přivítanou. Hned jsme se šli podívat po okolí a já si uvědomila, že hudba mě provází, kamkoli se hnu. Promyšlený systém repráků zajišťoval, že muzika byla slyšet úplně všude. V domě, na terase, v zahradě, u každého bungalovu. Nešlo jí utéct, ale v tom dobrém slova smyslu. Steve je hudební fajnšmekr a o hudbě toho ví hrozně moc. Půlka našich rozhovorů vždycky skončila u stejného tématu. A když jsem našla na jeho ipodu Woodkida, roztála jsem, pustila ho a následně roztál Steve, protože prý zatím nepotkal nikoho dalšího, kdo by ho znal.

Týden strávený tady utekl neskutečnou rychlostí, protože to bylo všechno tak super, že tomu ani nešlo věřit. Ranní 4 hodinky úklidu nebo plení zahrady utekly vždycky jako voda a potom nám už nezbývalo nic jiného, než si užívat volna a všudypřítomné pohody. Buď jsme s Lucile vytáhly sea kajaky a zajely si kousek dál na nějakou osamocenou plážičku a koupaly se, nebo jsme se Samem hrály pétanque. Když se nám na tři dny zkazilo počasí a pršelo, okolní kopce se zahalily do mraků. Nezbývalo nic jiného, než zalézt do obýváku nebo na terasu s knížkou a zaposlouchat se do songů, v jejichž výběru jsme se pravidelně střídali. A to všechno samosebou prokládat vyprávěním o lezení a teskněním, jak se nám po něm stýská. Lazy Fish má svoje nepopiratelné kouzlo, i když je hnusně. A tehdy vlastně možná ještě větší.

Chtěla jsem toho o pobytu tady napsat tolik, ale už mi nějak dochází slova... Že by víc napověděly fotky?

Máme s Lucile po práci, jsme po obědě, tak si dáme kafe, ne?

Pohodička na terase

Tak takhle to vypadá, když sem připlujete

Červená telefonní budka se stala místním symbolem. Původně tu byl backpacker (!) podle Lonely Planet byl mezi top 10 na světě. A telefon na molu v telefonní budce byl jediným spojením s okolním světem. Zůstala tu i nadále.

Výhledy z mola...

Hlavní budova, z boku jsme měly pokojíček s Lucile.

Všude po zahradě jsou různé mozaiky, symbolizující místní květiny a jiné typické věci. Dělala je slečna, která sem původně přijela na helpx, nakonec ale zůstala 8 měsíců a tvořila.

Pamatujete si ještě na moje oblíbené místo z farmy u Davida a Louise? Tyhle stromy prostě nemají chybu nikde...

Celý "areál" je propletený dřevěnými chodníčky, které ústí u různých posezení a zákoutí. Zde stůl před kuchyní, kde jsme občas jedli. Večer se do žlutých výklenků dávají svíčky a atmosféra je pak prý skvělá.

"Holky, vemte si kajaky a zajeďte si udělat trek na vedlejší kopec, stojí to za to". Bylo to tam popravdě trochu strašidelný...

A hlavně jsme místy nechápaly, kde je jako že ta cesta (místní křoví s trnama je obvzláště zákeřný!).

Jakýsi stroj zanechaný v půlce kopce svému osudu - nepochopily jsme...

Jediný výhledy, který jsme na treku našly..

V bungalovu se asi bydlí luxusně...

S takovým výhledem!

Každý bungalov má svou vlastní terásku se zahrádkou.

Je libo venkovní horkou koupel s výhledem na moře? A potom se poválet v posteli na pláži? No problem! Vana byla před každým bungalovem pěkně schovaná v kytičkovém zákoutí, takže soukromí bylo zaručeno. Jo a pokud byste sem fakt chtěli zajet, připravte si pouhých 650 dolčů na noc, jo?

Typická situace, ŽEREM! S Lucile jsme se shodly i ve žravosti, což mi udělalo radost snad největší. Jenny nevěřila, co jsme schopný spořádat a když pekla druhou várku cookies z půl kila másla, přišlo mi, že jí přechází sranda...

Obývák a za ním čítárna - nejdůležitější místnost, odtud se pouštěla music!

Docela v pohodě výhled z druhého obýváku... Dřív tu prý tak velké okno nebylo, je to relativní novinka a myslím, že dost povedená.

Tyhle puzzle nám zabraly tři dny a finnish byl dost vostrej. Ale dali jsme to, i když jsme se střídali v krizích, kdy se na to chtěl vždycky někdo už vykašlat!

Večerní klábosení na terase.

To by šlo!

A tohle taky...

Tui se má...

Vím, že je rozmazaná, ale prostě sem patří. Naše večery se Samem, Lucile a vínem.

Práce se dá pojmout všelijak, my na to šly většinou s humorem...

Myšlenka Lazy Fish... Souhlasím.

Tohle se prostě neokouká...

Vepřo knedlo zelo bramborákovo... Tentokrát s rozblemcanejma knedlíkama...

Poslední skupinovka, už jen čekáme na loď, až si nás vyzvedne :-(

Lucile si na balení radši posvítila :-D

Článek o Lazy Fish bez hudebního okénka by prostě nebyl úplný. Hitem našeho pobytu se stala TATO píseň, Když si jí pustím a zavřu oči, sedím zase na terase s Lucile a Samem a koukám se na kopce a moře před náma. Zkuste to taky, třeba to bude fungovat i u vás. A pokud se někomu song zalíbil, doporučuju k poslechu celé album An Awesome Wave. Nefrčím si teď popravdě moc na ničem jiným.

A jak se mám teď, co provádím a jak se mi daří? O tom zase příště, ale vězte, že žiju! :-)