Přesun do Christchurch

Vážně jsem doufala, že další článek zvládnu sesmolit dřív než zase za měsíc, ale událo se toho tolik, že jsem zkrátka opět nestíhala. Navíc se se mnou přestal kamarádit noťas, takže to tomu taky nepřidalo, teď už ale usedám konečně ke klávesnici a pokusím se shrnout, co se za těch posledních pár týdnů všechno událo.

Ještě před odjezdem do Lazy Fish jsem musela učinit zásadní rozhodnutí. Jak jsem už psala dřív, rozeslala jsem životopisy na pár stěn a ozvali se z jedné v Christchurch, že by měli zájem o stavění cest. Když jsem se tam závěrem cestování po jižáku stavovala, potkala jsem se s Nicem, který stěnu vede a domluvila se s ním co a jak. Podmínky nebyly nijak úžasný - pracovala bych cca dva dny v týdnu, to ovšem pouze pár hodin, vždy dopoledne. Navíc mají zájem zejména o stavění cest s lanem, což mě, jakožto pár let již jen ryzí boulderistku, opravdu potěšilo. Nevydělala bych si navíc stavěním dost peněz, abych se uživila. Bylo mi jasný, že k tomu bych si musela hledat další práci, ale s komplikací, kterou představovala dvě zablokovaná dopoledne v týdnu. Proti těmto všem argumentům stála možnost vrátit se do Hastings na sběr jablek. Byla by to práce jistá na tři měsíce, určitě bych si tam vydělala nějaký rozumný peníze a taky jistota fajnovýho a férovýho šéfa by byla skvělá. Jenže taky by to byly další tři měsíce pouze v české společnosti. S angličtinou bych opět nehnula - a že je to potřeba jako sůl! Jak byste se rozhodli vy? Volili byste radši cestu menšího odporu, pohodlnější a plnou jistot? Nebo byste se dobrovolně vrhli do neznáma a nepohodlna, ovšem s vidinou, že vám ta cesta pravděpodobně přinese víc? Jsem si téměř jistá, že ještě nedávno bych volila jistoty. Jenže Zéland mi už hodně dal, hodně mě naučil a trochu mě asi i změnil. A tak jsem vzala do ruky telefon a poslala Kevinovi zprávu, že do Hastings se nevrátím a zůstanu na jižáku, který mě okouzlil od první chvíle, kdy jsme vyjeli z trajektu. Bylo to rozhodnutí správné? Někteří už tuší, jiní se vše dozví v tomto článku!

Po rozloučení se s Lazy Fish a Lucile jsem se cestou z Pictonu nemohla nestavit v Blenheimu za Klauzíkem, než se definitivně vypravím do Christchurch. A protože byl navíc zrovna ještě státní svátek a on tudíž nemusel do práce, strávili jsme spolu celkem 4 dny a podnikli zase nějaký ten výlet. Nejdřív na opuštěnou loď na souši kousek od Blenheimu. Výlet to byl krátký a nenáročný, zato moc pěkný. Tento den si však vysloužil taky oznančení "den blbec". Vše začalo už na parkovišti u obchodu před výletem. Pod heslem - kdo tu nebyl nakupovat na boso, jako by nebyl na Zélandu -  jsem se vypravila bez bot pro nějaké ty zásoby, ovšem už po dvou krocích jsem si ukopla palec o obrubník. S vidinou, že už za tři dny mám obout lezečky a stavět, to byla zkrátka skvělá záležitost. Klauzík však nelenil a o pár hodin později přispěl svou troškou do mlýna, kdy krájel chleba mým 3 cm dlouhým švýcarákem a rozřízl si prst tak hluboko, že to vzal i s nehtem (děkuji Stáně a Janě za krásný a užitečný dárek na cesty! :-) ). Holt švýcarák je švýcarák, na velikosti evidentně nezáleží. Podotýkám, že chleba byl krájen tímto prckem v domění, že velký nůž zůstal v autě, samosebou se ale celou dobu hřál pečlivě uložený v batůžku. Podle mýho by si to zasloužilo pár stehů, Klauzík ale trval na mašličkách, tak jsme na parkáči udělali provizorní ošetřovnu, vystříhali mašle, převázali můj palec a bylo.

Okolní krajina byla trochu pustá, ale na kráse jí to neubíralo.

Zapsali jsme se do "návštěvní knihy", kterou tam udělala nějaká Češka

Vypravili jsme se ještě i k majáku kus za Blenheimem, ovšem tenhle výlet už tak povedený nebyl a nakonec jsme k němu ani nedošli. Ale kousek jsme se aspoň prošli kolem moře a potkali tam tyhle fešáky.

Na závěr jsme si dali ještě track korytem řeky - Sawcut george s přespáním pod širákem poblíž chaty Isolation hutt. Byl to krátký track, jeden směr 2,5 - 3 hodiny, bohužel nebyla možnost udělat okruh (tak jako je to tu časté) a museli jsme jít druhý den stejnou cestou zpátky. Byl to ale super výlet, který byl zpestřený častým krosováním řeky. Místní se s tím nemažou a jdou prostě vodou v botách, my si ovšem, řekli, že tohle teda ne a že to zkusíme dát suchou nohou. Tudíž jsme si užili spoustu přeskakování kamenů a místy i nějaké to popolézání po skalách hned u koryta řeky. Boty jsme sundavali jen jednou a jinak, až na pár mých menších kixů, zůstaly boty vážně suché. Byla to paráda!

To je to proklaté místo, kde jsme museli brodit... ale bylo to tam krásný, dle Klauzika, který má vždycky všechno předem načtený a zjištěný (narozdíl ode mě, žeano), byla ta soutěska místy jen 2 m široká!

Moeraki boulders hadr, tady těch kulatejch šutrů bylo asi ještě víc a větších a hezčích, jen to holt neni dostupné od silnice do 5 minut, tak to nemůže být turistický hit :-). Obecně tu byli prakticky jen místňáci, což nás samosebou těšilo.

Po pohodově a bezstarostně strávených pár dnech jsem už definitvině musela sbalit svých pár švestek a vyrazit do neznáma do Christchurch. A tak jsem jela jak v romantickým filmu do západu slunce a nechala se provázet takovými výhledy, jako byl třeba tento u Kaikoury:

Neskutečně jsem se těšila, až nastane doba, kdy zážitky prvních dnů v Christu shrnu do jediné věty: "Začátek byl fakt docela hustej, ale dala jsem to". Ta doba nastala už před několika týdny a jsem za to moc ráda. Aby tohle ale člověk mohl pronést, musí si ty ne úplně nejsnazší chvíle nejdřív odžít. A to samosebou není úplná hitparáda. Když to ale překoná, může si říct UF a cítit se zase o něco silnější, že dokázal zvládnout něco, čeho se předem obával a co nebyla úplná brnkačka.

Po příjezdu do města jsem se nahlásila na stěně, domluvila co a jak a mohla začít hned stavět - kdy se mi to bude hodit, dvě cesty týdně. To by teda bylo. Ale co budu dělat krom toho? A jak s ubytováním? Peněz na účtu po měsíci cestování nebylo přehršel a já nehtěla moc klesat pod stanovený limit, který jsem si určila, a se kterým jsem věděla, že vyjdu v pohodě další cca 2 měsíce i bez práce. Rozhodně teda nepadalo v úvahu se hned někde ubytovávat a Pohřebák zůstal mým domovem i nadále a to přesto, že jsem se ocitla v největším městě jižního ostrova. Snažila jsem se najít nějaké vhodné místo na parkování, potažmo bydlení, ideálně v blízkosti nějakého parku, ale marně. Moje nároky, aby byly v blízkosti záchody, voda a aby to všechno bylo přístupné i v noci, se ukázaly jako dost těžko splnitelné. Nakonec jsem zakotvila na dost rušné silnici, ale blízko kriketového hřiště, kterému ovšem místní říkají park. Stal se ze mě regulérní bezďák. Aspoň že sprchovat jsem se mohla na stěně. Náklady jsem se snažila stlačit na minimum, místní hnusnej toastovej chleba mi teda lezl až ušima. Dny jsem trávila v knihovně, kde jsem na netu sháněla práci, případně jsem fyzicky obcházela pracovní agentury, kterých je tu požehnaně. Práci dohazují ale především klukům, kterých je na místních stavbách neustálý nedostatek. Když jsem se dostavila já, coby holka a ještě řekla, že hledám něco na dvě odpoledne v týdnu a tři celé dny, byla jsem většinou hned odepsaná...

Nejhůř se mi ale trávily večery. V cizím městě, kde jsem nikoho neznala a věděla jsem, že musím počkat na tmu, abych mohla nenápadně zapadnout do auta, zelézt do postele a dělat, že tam vlastně vůbec nejsem. Nebylo s kým pokecat ani jak večer smysluplně strávit. Svítit jsem nechtěla, abych na sebe zbytečně neupozorňovala, nepřipadaly tudíž v úvahu ani takové radovánky, jako je třeba četba. A tak jsem večery trávila úvahami nad tím, jestli jsem se vážně rozhodla dobře a jestli mi situace, ve které jsem se ocitla, vůbec stojí za to (a vlastně jsem ani v tu chvíli pořádně nevěděla, za co...). 

Občas jsem zašla na stěnu a snažila se vyplodit aspoň trochu smysluplnou cestu. Samosebou jsem zjistila, že stavění cest je opravdu fuška, přesně tak, jak jsem se obávala. A že je to úplně o něčem jiném, než stavění boulderů, se kterým jsem dosud měla zkušenosti. Ze začátku jsem se i děsně motala ve všech jistítkách, lanech, kýblech a vrtačkách, které jsou při stavění potřeba. Postupně jsem ve stavění trochu zdomácněla, ale pořád to není moje nejoblíbenější činnost a dosud mi tak trochu chybí nějaká zpětná vazba, jestli se ty cesty dají aspoň trochu lízt.. Nějak ale válčím a za volný vstupy na stěnu mi to zatím zkrátka stojí. A třeba se časem i zlepším.

I nadále jsem pokračovala v hledání práce. Ptala se, kde to šlo, obcházela agentury a sepisovala všemožné varianty životopisu. Po týdnu shánění jsem uspěla v jedné z agentur. Jejich reakce byla naprosto opačná než ve většině ostatních a bylo mi řečeno, že je super, že sháním jen něco na částečný úvazek, že takových brigád mají dost. Byla jsem pozvaná na druhý den na pohovor, který probíhal dost zvláštně. Účastnila jsem se ho ještě s jedním Japoncem. Museli jsme vyplnit asi centimetr vysoký stoh všelijakých lejster, ovšem půlka z nich byly jakési testy, které podle mého měly prokázat, že nejsme úplně totálně blbý. Součástí testu bylo i porozumění anglického textu, otázky týkající se videa o bezpečnosti práce, které nám pustili, i matematických úloh ve stylu 5+3=... Po dvou hodinách strávených vyplňováním testů a formulářů jsme byli uznáni schopnými pracovat za minimální mzdu jako pomocná síla na stavbách, v doručovacích firmách, případně různých fabrikách - s jinou prací tu člověk moc počítat nemůže, pokud shání přes agenturu. Hned po testech se nás místní pracovnice zeptala, jestli jsme volní hned, že shání někoho na rychlou pomoc do továrny na párky. Děsně se mi nechtělo, ale uvědomila jsem si, že nejsem v situaci, kdy bych mohla odmítat práci a šla jsem. Řeknu vám, že to byly hodně dlouhý tři hodiny. Zavřená v obrovskym chlaďáku, navlečená do bílý kombinézy s kuklou na hlavě, aby náhodou nějaké smítečko nekontaminovalo místní salámy, párky, šunky, atd., jsem lepila etikety na balení salámů. Mám podezření, že mě tam poslali, abych si o každé další práci z agentury řekla, že to není zas tak zlý, protože v párkárně to tehdy stálo za to. Hned druhý den jsem narukovla do prádelny, kde jsem nakonec byla dva týdny. Tři dny v týdnu jsem 9 hodin prostála před nebo za obrovskym mandlem. Buď jsem do něj prostěradla ládovala, nebo je z něj vyndavala a skládala. Během chvíle se v prádelně udělalo neskutečný vedro a lilo z nás po zbytek dne. Místní zaměstnanci byli zejména Indové a potom pár Kiwáků. Někteří tu pracovali i 20 let!! Nepochopila jsem, mně stačily dva týdny. Ale každej jsme nějakej, že jo.

Taky jsem se přestěhovala, na doporučení jedné holky ze stěny jsem se přesunula do New Brightonu na pobřeží, kde byla na dosah knihovna s internetem, záchody i voda. Backpackerů tam všude po okolí spalo spousta a já posléze zjistila, že jsem našla asi jediné místo na Zélandu, kde je spaní v autě ve městě tolerováno. Dokonce místní security služba jen objíždí parkoviště, kde lidi spí, zapíše si značky a zasáhne pouze v případě, že se vyskytne nějaký problém, nepořádek, party, apod. Předpokládám, že to opět souvisí s velkým nedostatkem pracantů na místních stavbách, kterých je tu po zemětřesení mraky. Backpackeři tu jsou zkrátka zapotřebí. Moje bytové podmínky se tedy o něco zlepšily a u pláže to bylo mnohem příjemnější než přímo v centru města jako dřív. Považte sami:

Po dvou týdnech práce v prádelně se Nic ze stěny zmínil, že zaslechl něco o tom, že by možná věděl o práci pro mě. Šlo o práci ve firmě Sheer Adventure, která vyrábí stěny a překážky pro Clip n´Climb. Už jsem se tu o tom myslím zmiňovala, jde o zábavnou formu lezení pro širokou veřejnost, takové "přelez, přeskoč, ale nepodlézej". Koho by zajímalo o co jde, informace ZDE. Sheer Adventure sídlí ve stejné ulici, jako je stěna, kde stavím, znělo to teda úplně báječně. Hned jsem tam zašla a setkala se s Timem, jedním ze dvou chlapíků, kteří Clip n´Climb vymysleli a následně i uvedli v realitu. Z našeho povídání jsem ale neměla moc dobrý pocit - řekl mi, že u nich teď pracuje jedna Češka, která ale uvažuje o tom, že odejde, že jsou s ní ale moc spokojení a že teda doufá, že zůstane. Následovala řada otázek ve smyslu, zda jsem manuálně zručná, jestli jsem někdy něco vyráběla, pracovala na stavbě, apod. Na to jsem se mu snažila opáčit vysvětlováním, že studovat vysokou školu je taky vlastně děsně fajn a že mě to rozhodně na práci v dílně připravilo skvěle. Nezapomněla jsem zmínit ani spousty a spousty zatlučených hřebíků na skautských táborech (já věděla, že to jednou zúročím!). O to víc mě překvapilo, když mi po pár dnech Tim volal, že v pondělí můžu nastoupit! A od té doby stloukám, natírám, šmirgluju, vrtám, šroubuju, atd. Navíc jsem si bez problémů mohla nechat i stavění na stěně, které jsem zkrouhla na frekvenci jednou týdně. Vrtačka mi k ruce asi už přiroste, protože když zrovna nevrtám něco v dílně, oháním se s ní na stěně. Práce je to sice tak trochu chlapská, ale moc fajn, je kreativní a je super vidět za sebou nějaký výsledek. Peněz si sice zdaleka nevydělám tolik, jako na sadu, ale jsem mezi místníma, po večerech mi zbývá čas na lezení a víkendy mám volné taky, takže stíhám podnikat výpravy do Castle Hill s místníma lezcema. Navíc jsem po Verče, která Sheer Adventure opouštěla, zdědila nejen její práci, ale nakonec i ubytování. Bydlím s Lotyšským párem, Evijou a Romansem v motelu, kde jsou samostatné bytečky, kousíček od úplného centra města. Do práce to mám 10 minut na kole a vše potřebné v bezprostředním dosahu, prostě paráda.

Zkrátka a dobře začínám věřit, že když si člověk vybere složitější cestu, o které je ale přesvědčený, že mu přinese víc, než cesta snazší a přímější, vyplácí se to.

Stalo se toho už děsně moc od posledního článku, tak níž přihazuju všemožný fotky, abyste si udělali představu, jak si tu žiju :-)

Jeden z důsledků zemětřesení je to, že místní umělci neměli prostory, kde se vyjádřit, proto umění expandovalo do ulic a Christchurch bych se nebála nzývat městem graffiti.Je to paráda! Tahle baletka je moje nejoblíbenější, co jsem tu zatím potkala. To jsem ještě netušila, že se stane prakticky mojí sousedkou (bydlíme od ní za rohem..).

I takovou ulici v Christchurch najdete, ovšem jen jednu :-)

Místní historická tramvaj i s panem řidičem.

Přes Facebook jsem se seznámila s Magdou, mimochodem spolužačkou z vejšky. Zde i s její spolubydlící Amandine z Francie trávíme Valentýna u zaručeně kvalitní americké romantické komedie s hrnkem kakaa v ruce. Ideál!

Sekce pro lezce - místní boulderovka, lepší něco než nic.

Nahazovala jsem!

Místní systém lezení top rope není podle mýho zrovna ideál, ale pravidlo, že na vás musí nejdřív někdo kouknout a zhodnotit, že jste schopný jistit na nějaký normální úrovni, mi zase přijde celkem fajn.

A proč že jsem si to všechno tak zkomplikovala? Protože Castle Hill je od Christchurch hodinku jízdy autem!

Historicky první vylezený boulder v Castle Hill :-)

Chyty ani stupy tu nehledejte! Ach ouvej.. Pociťuju bídu a stýská se mi po Borečku jak nikdy...

Je tu co lézt... A to zdaleka není vše!

Springfield, neasi! A Klauzík přijel na návštěvu.

Udělali jsme si výlet na Cave Stream.

Toť cíl naší cesty - 650 metrů dlouhá jeskyně přírodně vyhloubená řekou. 

Voda byla vcelku studená a místy sahala po pás, zážitek to byl parádní!

Museli jsme se před přírodou sklonit, co zvládla vytvořit :-)

Vaříme rádi!

Promítání Intouchables v botanických zahradách v Christchurch.

S chudinkou uřízlou Magdičkou, Klauzíkem a takovou normální porcí hranolek.

V Sheer Adventure ještě s Verčou, která mi pár dnů předávala žezlo... Malujem si :-)

A jak vypadají vaše pracovní pátky? U nás se oslavuje pivkem. Ostatně slaví se i středy, někdy pondělí a někdy tak nějak když je chuť...

Druhý autor myšlneky Clip n´Climb, John - původem Ir, tudíž slavíme den sv. Patrika! A vedle něj Tracy, je tak trochu bláznivá, no :-)

John nám uvařil tradiční irský jídlo.

Naše pracovní crew, ne zcela kompletní.

Na kole kousek za městem.

V práci mě baví i to, že můžu sledovat, jak se překážky tvoří a vymýšlí - tady třeba vytváříme prototyp nové překážky. Ostatně, tu modrou potvoru řídím, vzhledem k mým parkovacím schopnostem je to dost zážitek!

Jak jsem byla hrdá na své stádo na farmě, teď jsem hrdá na své dílo v Sheer Adventure. Natřeno, hotovo!

Evija má narozky a Verča se za náma stavila podívat po svém cestování, to musíme oslavit!

A o víkendu do Castle Hill! Lépe řečeno vzdálenější oblasti Flock Hill - bez turistů a zdaleka ne tolik oklouzaná, jako v Castle Hill. TO CHCEŠ!

Klasická situace - přepadly nás mraky a déšť, zalezeme pod převis. Někteří z toho byli viditelně smutní :-D

Ukazuju místňákům, jak se mají boulderisti chytat - jejich systém (ne)chytání zažít fakt nechcete. Foto by Verča.

Lezu! Foto by Verča.

Tak, to by bylo pro dnešek všechno. Pro statečné, kteří dočetli až sem - kdybyste mi náááhodou chtěli poslat třeba čumkartu, adresa, na který se teď budu nějakou dobu zdržovat, je: Unit 3/862 Colombo street, Christchurch central, Christchurch, 8013, New Zealand. :-)

Mějte se tam doma pěkně a já se zase někdy ozvu se svými příběhy z cest!