Putování (nejen) po zemi dlouhého bílého oblaku: Cestování po jižáku vol. 2, part 2

A pokračujeme v krasojízdě! V minulém příspěvku jsem skončila vyprávěním o přejezdu do Fiordlandu. Cestou tam jsme se stavili u historického mostu a taky v krásných jeskyních, do kterých každý může na vlastní pěst. Cesta v nich byla značená odrazkama a bylo v ní mraky glowworms, svítících červů, kteří se vyskytují po celém Zélandu. Mají světélkující zadeček a když jsme zhasli čelovky a trochu se rozkoukali, vypadalo to, že je nad námi hvězdná obloha. Taky jsme si všimli krásných provázků kapiček, které vytváří a na které loví kořist.

Chodbičky byly někde prostorné, někde jsme lezli po kolenou. Značení odrazkama byla super věc.

To je on, glowwormík...

Lezecká sekce.

Historický most u Clifdenu, u kterého byl kohoutek s vodou, tudíž jsme zde tankovali a proběhlo tu i hygienické okénko.

Když jsme dorazili do Milford Sound, počasí bylo nic moc, což není žádným překvapením. Mezi fjordy se drží spousta mraků, takže tu prší skoro neustále. Původně jsme chtěli na vyhlídkovou plavbu lodí, když ale vidíme obr mrak, který se akorát navalil mezi skály nad moře, vzdáváme to a vracíme se k autu. Během chvíle se ale v mracích objeví skulinka a my zahlídneme pidi čtvereček modré oblohy. Situaci kvůli němu přehodnocujeme a kupujeme lístky na loď, na poslední plavbu dne, kterou ještě stíháme. Nakonec se to ukazuje jako super rozhodnutí - opět zabodujeme mimo sezónou, takže je nás na lodi pro víc než sto lidí slovy SEDM. Přestává pršet a i přes mraky válející se mezi skalisky si jízdu užíváme. Jen toho světla na fotky bylo pramálo, takže dopadly dost katastrofálně. Po projížďce se ubytováváme v kempu, tady jsme v přísně střežené oblasti a nechceme ani nepotřebujeme si zahrávat s rangerama a riskovat pokutu. Již tradičně jsme následně vystartovali na další z Great walků kvůli dobré předpovědi, tentokrát to byl Kepler track. Protože předpověď byla dobrá jen na první den a potom se už kazila, opět jsme pospojovali několik úseků treku dohromady. Tím jsme si zaručili, že nejhezčí část po hřebenech budeme absolvovat za pěkného počasí. Kvůli tomu jsme si museli hodně přivstat a už v 7 ráno ťapeme s nabalenejma batohama kolem jezera. Stoupání od něj k první chatě mi přijde nekonečný, mám pocit, že se vleču jako šnek a že trasu, kterou jsme si na dnešek stanovili, nemáme šanci stihnout. Když ale dojdeme k info tabuli na hřebeni a zjistíme, že jsme o dvě hodiny rychlejší, než čas uvedený na cedulích, nevěřím vlastním očím a dost mě to uklidní. Vrcholky hor se ale halí v mracích a dost fouká. Mineme první chatu a stoupáme výš, začíná sněžit. Mrzí mě, že předpověď nevychází a nic neuvidíme, po nějaké době se ale mraky rozestupují a my si opět užíváme stunning views. Moc se nám líbí, že tentokrát jdeme přímo mezi hřebeny, které jsou neskutečně plastické a zdají se být hrozně blízko. Opět tu hlásili lavinové nebezpečí, pár sněhových polí nás už ale nerozhází. K večeru přicházíme na Iris Burn hut a v nohách máme 28,5 km. Dali jsme to za 10 hodin, mám radost. Druhý den jdeme o poznání nudnější krajinou a užíváme si volné odpoledne na chatě Moturau na břehu jezera, kde jsme úplně sami. Podíváme se na zoubek ušetřeným zásobám domácí slivovice, hrajem karty při svíčce a sežereme asi tunu kešu. Druhý den už nám zbývá "jen" cca 16 km po rovině, je to ale naprosto úmorná a nudná cesta, byť krásným bukovým lesem. Posledních pár kiláků vyhlížím parkáč za každou zatáčkou, až se konečně dočkám.

Naše mini lodička :-)

Milford sound

Ráno na začátku Kepler tracku.

Stunning views.

Dost jiná krajina, než na kterou jsme ze Zélandu zvyklí většinou.

Nabaleno, zakukleno, můžem vzhůru!

Prej je to všechno v oukeji, sněhu se bát nemusíme, lavin už vůbec!

Když musíš, tak musíš! Aspoň tu byly dost dobrý výhledy.

Klauzin za modelku

Náladovka z chaty, jezero na dohled.

Po zdolání Kepler tracku už tradičně čekujeme počasí a opět narychlo přejíždíme o něco víc na jih, kde máme v plánu podniknout Humpridge track - dost komerční záležitost, kdy společnost, která trek provozuje, vlastní nahoře v horách soukromou lodge a jiná možnost se zde ubytovat není. Trochu monopol.. V sezóně stojí nejlevnější balíček, co si od nich můžete koupit, 170 dolarů a zahrnuje přespání v lodgích na dvě noci a vyvezení batohu do první ubytovny helikoptérou. Později pochopíme proč. Opět ale sbíráme body díky mimo sezóně a v kanceláři provozující společnosti platíme za přespání na jejich lodgi na první noc 25 dolarů. Druhou noc přespíme v chatě DOC, na kterou máme koupené hut passy. Předpověď nevypadá ideálně, ráno ale balíme batohy a jdeme. Cesta vede nejdřív docela dlouho po pláži a po cestách hned u ní. Už od začátku se potýkáme s následky celonočního slejváku a někde to po cestě kvůli loužím prostě nejde a volíme pláž i v místech, kde trek vede po cestě. Potom vcházíme do lesa a začínáme pozvolna stoupat. Pořád čekám, kdy začne ten slibovaný prďák a když se dočkám, nestačim se divit. Stezka vede přímo vzhůru srázem plným kluzkých kořenů a bláta. Kořeny přelézáme s báglama a ploužíme se (hlavně já) rychlostí šneka. Je to rozhodně nejnáročnější výšlap, co jsem na Zélandu dosud podnikla. Vrcholky kopců jsou navíc v mracích, tak se bojíme, že nebudou žádná panoramata. Když se ale dostaneme konečně na vrchol, vidíme, že mraky jsou docela roztrhané a můžeme se tak kochat nádhernými výhledy na moře a pláž, které jsme nechali hluboko pod námi. Pokračujeme dál a dostáváme se na náhorní planinu, která nás naprosto dostane. Všude jsou dřevěné chodníčky, které se kroutí nad suchou trávou a rašeliništěm. Někde jsou jezírka s průzračnou vodou a všude možně poházené balvany nejrůznějších tvarů. Je tu hrozně silná atmosféra a shodujeme se, že na podobném místě jsme na Zélandu ještě nebyli. Dojdeme do lodge, bereme za kliku, ale zůstáváme mírně v šoku, protože je zamčeno. Obíháme celý komplex a snažíme se najít odemčené dveře, uspějeme ale nakonec jen v kuchyni, kde to ovšem neskutečně smrdí lakem a je tu naházená spousta krámů. Vzápětí nám dochází, že se tu musely dnes natírat podlahy. Jak nám ale mohli prodat lístky na ubytování a neříct nám o tom??? Museli to přece vědět předem, naplánovat lety helikoptérou, vyvézt tam lidi... Nechápeme a jsme dost naštvaný. Steleme si na terase za chatou a obestavujeme se aspoň stolama, aby na nás nefoukalo. V noci ale začíná pršet a dost foukat a musíme se přesunout. Zkoušíme ještě jinou terasu v maximální snaze vyhnout se spaní ve smradlavý kuchyni, nakonec tam ale skončíme. Později v noci přichází totální buřina, prší, padaj kroupy, sněží a vítr se točí ve všech možných směrech. Ráno teploměr na hodinkách ukazuje v kuchyni 6 stupňů, venku je jeden a půl. Vaříme snídani a vyčkáváme, jestli se počasí neumoudří. Nakonec ale vyrazit prostě musíme a v totálním fukejři a dešti pokračujeme po hřebenech dál a potom níž do lesa, kde je počasí o poznání klidnější. Odpoledne dorážíme ke dvěma viaduktům, které tu byly postaveny pro přepravu dřeva, které se tu těžilo. Zbytek cesty od viaduktů vede po historických kolejnicích se zachovalými pražci. Ze začátku je to celkem zajímavý, ale cesta je pořád stejná a rovná, tak se to pak dost vleče. Spíme na nádherný chatě, která dětem těžařů sloužila jako škola. Všechno je krásně zachované a ve starém stylu. Sušíme se u kamen, dáváme véču a stavíme puzzle, co jsme tu našli. Poslední den už je vcelku nudná chůze lesem a potom zase po pláži. Autíčko uvítáme s nadšením a za odměnu si dáme pivo a sušenky. Bilancujeme poslední týden - každý den na Humpridge tracku 20 km, z posledních 7 dnů jsme jich 6 trávili na trecích. To by šlo! Ve městě jdem vyřídit do kanceláře stížnost na ubytování. Peníze nám vrací, kýženého "sorry" jsme se ale nedočkali... Proč taky, když z nás nemaj žádný pořádný prachy, že jo. Trek se nám celkově moc líbil, ale tohle nám ten zážitek trochu zkalilo.

"Trochu" napršelo.

Občerstvovací stanice - ešák na provázku a instrukce, ať si nezapomeneme doplnit vodu.

Úsměv si držím, vyflusaná už ale celkem jsem. Tady jsme pochopili tu helikoptéru.

Toť to zamčené sídlo.

Naše stolová hradba - připraveni ke spánku!

Větší viadukt, bohužel se na něj nesmí, přestože na něm probíhala několik let rekonstrukce a už měla být hotová.

Chata - škola.

Jít s báglem v pohorkách po pláži mi přišlo nějaký divný...

Po Humpridge tracku jsme pokračovali dál po South Coast, kde nás neopouštěl neskutečně silný a otravný vítr. Stavili jsme se v Curio Bay, kde byl Klauzik unešenej ze zkamenělýho lesa, já se tvářila asi tak jako on v Queenstownu. Potom na maják na Nugget pointu a nakonec do Dunedinu. Tam jsme si užili exkurzi do čokoládovny, kde se nám nejvíc líbila místnost, kde jsme si mohli všechno očuchat a ochutnat. Vím už tedy, jak chutná kakaový bob i všemožný další přísady, ze kterejch se čokoláda dělá. Nakonec jsme si mohli namixovat vlastní tekutou čokoládu a nasypat si na ní různý posypky, no prostě pro čokoládožrouta Klauzika ráj na zemi. Potom frčíme na Moeraki boulders, tentokrát je vidíme za přílivu a má to taky něco do sebe. Moc se nám taky líbí v městečku Oamaru, které má evropskou atmosféru a dostává nás hlavně moderními prvky ve městě, které jsou všechny v industriálním stylu, včetně dětského hřiště využívajícího prvky ze starého nádraží, apod. Nakonec přijíždíme k Lake Pukaki, kde se ubytováváme přímo na břehu jezera s výhledem na Mt. Cook a pozorujeme od auta kýčovitý západ slunce. Ráno si to zopákneme s východem. V poledne pak vyrážíme na Mueller hut, párhodinový výšlap by nám měl z téhle chaty zaručit tutovkový stunning views, tak jsme zvědavý. Výšlap je to poctivý, od začátku do konce přímo vzhůru bez jakýkoli odpočinkový fáze. Celou dobu se nám ale otevírají lepší a lepší výhledy na Cook a okolní hory a ledovce, tak to docela utíká. Když dorazíme na úroveň sněhu, nasazuju poprvé v životě mačky a drápeme se ještě výš. Když vylezem na hřeben, otevře se nám výhled do protějšího údolí plného ledovců a je to prostě paráda. Na chatě je ale dalších 19 lidí, je totiž prodloužený víkend a my poprvé zažíváme, jaké by to bylo, cestovat v sezoně. No, popravdě nic moc. Večer ale příroda rozjíždí velkolepý divadlo a my zapomínáme na namáhavý stoupání i plnou chatu lidí a i v mega kose fotíme a kocháme se. Nechápeme, jaký možný tvary mraků vůbec existujou. Druhý den ráno už jen seběhneme dolů na parkáč a jedem do Wanaky, kde strávíme posledních pár dní volna. Vyrazíme tu dokonce jednou za lezením. Byl to po všech stránkách silnej zážitek a řeknu vám k tomu asi radši jen jedno - čtěte instrukce v průvodcích pozorně a když se někde dočtete, abyste si na jaře dali pozor na místní sokoly, nelezte tam. Pokud Klauzik nemá od tohodle výletu ornitofobii, tak já teda jo. Jinak jsme provětrali kola a užívali si grilovaček na břehu jezera na veřejných grilech. No zkrátka to bylo parádní zakončení parádního výletu.

A abych nezapomněla na hudební okénko, tady máte hymnu našeho výletu, opět od místní skupiny. Tentokráte potěším spíš fanoušky elektronické hudby, tak si jí můžete pustit třeba k prohlížení poslední dávky fotek :-).