Poslední týdny na Zélandu

Psát poslední příspěvek ze Zélandu je tak zvláštní! Ani náhodou by mě při odjezdu z domova nenapadlo, že tu nakonec strávím 15 měsíců, co všechno zažiju a jak moc mi cestování dá. K bilancování a hodnocení mého pobytu se ještě vrátím na konci článku, začnu zase cestovatelskými informacemi o tom, jak jsem trávila poslední týdny na Zélandu.

Dalo by se to vlastně shrnout do jednoduché věty - moje poslední týdny na Zélandu byly výživné. Po návratu z cestování s Klauzikem jsem naskočila do ověřeného režimu - práce, stěna, občas nějaký malý výlet na pláž nebo blízký kopec. Po cestování jsem měla pocit, že jsem nějak zeslábla, a tak jsem se trochu opřela do tréninku. Po práci jsem chodila na stěnu a když ne na stěnu, začala jsem !!!BĚHAT!!! Mí blízcí jistě pochopí závažnost tohoto sdělení, jelikož běh z hloubi duše a naprosto upřímně nenávidím. Cestou z běhu byla vždycky ještě zastávka na posilovačku na dětském hřišti. Praktikovala jsem to takhle asi dva týdny a všechno bylo krásné, pomalu jsem se zlepšovala a říkala si, že snad i ten běh vezmu na milost. Potom mi na žebrech vyskočila vyrážka, která podezřele hodně bolela a já nakonec zjistila, že mám pásový opar. Moje tělo zkrátka dávalo najevo, že každý den 10 hodin v práci v dílně a následný trénink nadále akceptovat nehodlá. Tudíž týden jsem strávila v posteli a i následující týden jsem byla úplně vyřízená a pár schodů k domu jsem rozdejchávala pět minut. Krom práce nezbývala energie už vůbec na nic, takže lezečky byly smutný v koutě. Konečně jsem, se dala dohromady a byla párkrát na stěně. V práci jsem si párkrát říkala, že je nějaký divný, že na to, že pracuju už nějakejch 10 měsíců v dílně, kde používám spoustu nářadí a mašin, ještě se mi nic zásadního nestalo. A tak jsem jednoho krásného pátečního odpoledne uspořádala pokus o uříznutí si aspoň špičky prsteníčku. Vzala jsem na to pěkně odlamovací nůž, aby byl řez hladký a bylo to hotový raz dva. Uříznout se mi sice úplně nepodařil, ale bylo to o fous. Opět jsem teda ozkoušela zélandské zdravotnictví a na pohotovosti si vysloužila šest stehů. Nešlo o žádnou katastrofu, ale bylo mi jasný, že na Zélandu si už nezalezu. Momentálně má prst dost roztodivný tvar, věřím ale, že než se vdám, nějak se to srovná.

Dny utíkaly jeden za druhým, až nadešel pro mě neskutečný poslední den v práci. Bylo to vážně zvláštní, v duchu se s dílnou loučit, převažoval ve mně ale pocit vděčnosti za to, že jsem dostala příležitost dělat pro mě asi tu nejlepší práci, kterou bych si na Zélandu mola představit, poznat díky ní tolik super lidí a naučit se spoustu dovedností, které jsem si jistá, že použiju i v budoucím životě. Teď už vím, že spousta věcí, které se mi můžou zdát na začátku složité a těžké, stačí prostě jenom vyzkoušet a často zjistím, že to vlastně tak náročné není. Jako třeba řídit velkou dodávku s manuálním řazením v zemi, kde se řídí vpravo a na klíně zároveň lovit vytištěnou mapu s červeným křížkem, kam mám dojet něco vyzvednout, řídit zvedací plošinu, ovládat vrtačku, brusku, cirkulárku a třeba taky obrovskou mašinu, co vystřeluje do dřeva hřebíky, když přitom sedím na trámcích z vnější strany lezecké stěny, které jí kotví ke stěně místnosti. A potom už zbývalo jen sbalit si, zbavit se hromady nepotřebných věcí, připravit Pohřebáka na cestu a jít na úplně poslední rozloučení s kolegy. Byl to zároveň předvánoční večírek, tudíž jsme nejdřív šli společně něco podniknout, což je v Clip n´Climb a obecně na Zélandu tradice. Vyrazili jsme tedy nejdřív na ne dvakrát záživné kárky, které měly každá přidělanou velkou plachtu jako na windsurfu a byly poháněné pouze větrem. Řeknu k tomu jen jediné - toho dne moc nefoukalo... Potom jsme se přesunuli na zahradu k domu jednoho z našich kolegů a měli jsme grilovačku a popíječku. Dlouhodobým kolegům jsem každému dala nakonec na rozloučenou hrnek, který jsem předtím pomalovala něčím, co ho charakterizuje, nebo jako připomínku něčeho, co jsme spolu zažili a doplnila je jménama. Hrnky měly velkej úspěch, někteří vypadali vážně dojatí a myslím, že všichni ocenili, že jsem si s dárkama pro ně dala práci, na vyrábění dárků tu asi nejsou moc zvyklí. Potom už následovalo definitivní rozloučení, poslední zamávání, zatlačit slzu se mi nepodařilo a s Clip n´Climb byl pro mě konec.

Doma jsem pobalila posledních pár švestek a po krátkém a nervózním spánku jsem hodně brzo ráno frčela s Pohřebákem směr Picton, kde mi jel v jednu trajekt na severní ostrov do Wellingtonu, kde jsem se měla potkat s mojí ségrou Terkou, se kterou jsme měly v plánu během tří týdnů projet severní ostrov a další tři týdny si dát následně ještě na Bali. Vyrážela jsem opravdu brzo ráno, tudíž zrovna nádherně po Zélandsku vycházelo oranžové slunce, barvilo okolní mraky a já jsem řvala jako želva, protože mi bylo tak moc líto, že už to všechno končí. Vybavovaly se mi scény z mého příjezdu do Christu, jak jsem spala dva týdny v autě na ulici, jak jsem začínala dělat v dílně, pomáhala stavět stěnu, na kterou jsem potom chodila lézt... Chyběl mi už za zády jen kameraman a tklivá hudba a bylo by to jak z nějakýho bijáku.
Po chvíli jsem se uklidnila, pustila si do repráků Radůzu a za bouřlivého "zpěvu" jsem dojela do Kaikoury, kde jsem se zastavila, že si skočím na záchod. Když jsem zaparkovala a vypnula motor, nevěřícně jsem zůstala zírat na kapotu, zpod které se valil dým. Polilo mě totální horko. Celou dobu mě auto jedinkrát nezazlobilo a teď tohle, v situaci, kdy jsem měla koupený lístky na trajekt za 200 dolarů a trajekt odjížděl už za pár hodin z města pořád ještě vzdáleného skoro 200 km. Kolemjdoucí pán mi okamžitě nabídl pomoc a vykoukali jsme, že je to naštěstí "jen" pára a že v nádrži na vodu je už naprosto sucho a našli jsme i dírku, kudy voda cedila a následně se odpařovala o zahřátý motor. Pán mě naložil do auta, objeli jsme místní servisy, ale protože byla neděle, všechno bylo zavřený. Natankovala jsem na záchodech vodu do všeho, co bylo po ruce a vyrazila na naprosto psycho cestu, kdy jsem stavěla každých 15 minut a kontrolovala vodu a dolejvala jí. Na jedné z těchhle zastávek se Zéland opět ukázal neskutečným, další pán se mě zeptal, co mám za problém a když zjistil co a jak, řekl mi, že mi udělá doprovodné vozidlo až do Blenheimu, Stavěl se mnou na každé mé zastávce a nakonec jsme v Blenu koupili bronzové šupinky, které se nasypaly do vodní nádržky a zevnitř dírku ucpaly. Naprosto vyždímaná jsem nakonec včas dojela do Pictonu, nalodila se na trajekt a nechala se převézt do Wellingtonu, kde jsem se potkala s Terkou. Společně jsme se ubytovaly na první noc v bacpackeru a na další noc na parkovišti u moře na kraji města. Zajely jsme do servisu, kde nám řekli,
že pokud to teď drží s pomocí bronzových šupinek, máme to tak nechat, oprava by se nevyplatila vzhledem k hodnotě auta. Ze servisu jsme teda odjely a vydaly se na cestu na sever za dalšími zážitky. Nejdřív jsme se zajely podívat na sopku Taranaki a potom na nejpopulárnější zélandský trek, Tongariro crossing. Následoval neskutečně barevný kraj plný geotermálních úkazů Wai-O-Tapu a potom jsme to stočily k Aucklandu. Víc napoví opět fotky...

Báječný Te Papa muzeum ve Wellingtonu a jeho hlavní atrakce - největší vylovená oliheň na světě naložená v lihu. 

Wellington

Pohřebák se prodírá pralesem pod Taranaki

Vaříme véču na záchodcích, venku leje.

Když jsme přijely pod Taranaki, celá hora byla v mracích a pršělo, byly jsme zklamaný. K večeru ale příroda rozjela další ze svých představení a byla to pecka!

Mt. Taranaki

Druhý den jsme vyrazily na výšlap do sedla pod sopkou, ale po pár hodinách dupání do nekonečnýho kopce plnýho schodů s takovejhlema výhledama, jsme to vzdaly a otočily zpět.

Taranaki z dálky.

Přejezd k Tongariru po krásné malé silničce klikatící se zelenými kopečky s tou nezelenější trávou.

Mt. Ruapehu

Měsíční krajina na začátku treku Tongariro crossing

Doplnění energie...

Red Crater. Já vám nevim, ale někdy mi ta příroda přijde prostě tak trochu přisprostlá... Ale tak někde musí matka Příroda lůno mít, že jo...

Krásný výhledy na "horu osudu" - Mt. Ngauruhoe z vrcholu Tongariro.

Vrchol Tongariro crossingu - krásně zbarvená jezírka

Wai-O-Tapu

Neskutečný barvy!!

Křišťálová voda vyvěrající z ledovýho pramene kousek od Rotorua.

Na Zélandu jsou běžné černé labutě, bílou aby čověk pohledal!

A tak jsme krásně doputovaly až těsně před Auckland do městečka Orewa. V mezidobí jsem sehnala kupce na Pohřebáka a v Aucklandu jsme se s ním měly potkat, auto mu ukázat, prodej si potvrdit a vyrazit ještě na sever, užít si trochu pláží a snad i lepšího počasí, protože nám pršelo fakt hodně často. Když jsme ale v ráno našeho přejezdu do Aucklandu sedly na parkáči u kavárny vybavený kafem do Pohřebáka, ten se nastartoval, vycouval asi metr a chcípl. Zcela a naprosto. Nešlo s ním vůbec nic, nesvítila jediná kontrolka a nereagoval vůbec na nic. A tak začala naše posední velká historka ze Zélandu... Terka se vydala shánět pomoc na benzinku, já zmerčila okolí a vyhlídla si sympatickýho a schopně vypadajícího kluka v silnym autu a poprosila ho o startovací kabely. Historka by to byla hodně dlouhá a tak jí trochu zkrátim. Ten kluk se jmenoval Mark a bydlel s kámošem Bevanem. Bevanův táta je prej bejvalej automechanik a taky má Bevan silný auto a může nás odtáhnout. Bevan přijel a společně s jeho tátou na telefonu, jsme zkusili všechno - startovací kabely i startování rozjížděním z kopce. Pohřebák si ani neškytl. Takže musel do servisu, ovšem byl zrovna víkend a v pondělí státní svátek. Kluci nás odtáhli na naše parkoviště, kde jsme bydlely a pozvali nás k nim na večeři. Tam jsme se seznámily ještě s Jade, Markovou přítelkyní a zapomněla jsem zmínit další dva členy domácnosti, ohaře Kelly a Chico - kluci jsou lovci a psi jim při lovech pomáhají. Strávili jsme krásný večer, kdy jsme si vyrávěli o našich cestách a životech. Pro mě bylo pěkný i uvědomění, že jsem schopná vést konverzaci v angličtině po celý večer a po většinu času mít jasno, o čem se zrovna debatuje :-) V úterý ale v servisu Pohřebáka dohromady nedali a zjistilo se, že jde o zásadnější problém. Předtím jsme si ale odžily vítězoslavný pocit při odjezdu ze servisu a za dvěma rohama totální zklamání z toho, že jsme opět tam, kde jsme byly, když se Pohřebák opět odporoučel. Naši opatrovníci nám ale nabídli střechu nad hlavou a doporučili servisáka zaměřeného na elektřinu, kam máme auto vzít. Po další tři dny jsme společně žili, občas jsme s Terkou aspoň uvařily, abysme se nějak revanšovaly a společně prožívali drama ohledně auta - jestli vůbec půjde opravit a pokud jo, kolik to bude stát.
Nakonec všechno dobře dopado, auto se opravilo, i když za spoustu peněz, pořád to ale dávalo větší smysl, než ho odvézt na vrakáč. Dojely jsme do Aucklandu, Pohřebáka předaly a já pevně věřím, že slouží dál. Nakonec jsme tedy vůbec neviděly pláže na severu a Terka celej jeden týden ze tří, které trávila na Zélandu, strávila řešením problémů s autem. Obě ale máme tři nové přátele a to se počítá.
A taky se počítá, že jsem si díky tomuhle týdnu uvědomila, že opravdu JE důležitý, jak se chová každý jednotlivec. Protože každý Bevan, Mark, nebo Jade, dávají dohromady obrázek celé zélandské společnosti. Každý pán, který se mě po cestě zeptá, jaký mám problém s autem. Zéland je úžasná země a jedním z hlavních důvodů jsou lidi, kteří tu žijí. Doufám, že budu mít příležitost někomu taky takhle nezištně pomoct, je to totiž krásný a myslim, že pro obě strany.

Zleva Jade, Mark, Terka se spálenym xichtem, já v domění, že se nevejdu na fotku, Bevan, Markův tatínek a dolní řada - Chico a Kelly

Vzorňáci čekaj na dobrůtku 

Výhled ze Sky Tower v Aucklandu

Přístav v Aucklandu

Z Aucklandské galerie

Poslední z pohledů na Auckland a zítra už hurá na Bali!

Tak a bylo to. Odjížděla jsem ze Zélandu po delší době, než jsem čekala a nechávala jsem za zády místa, která mi přirostla k srdci a hlavně přátele, které jsem si tu stihla udělat. Bylo to mnoho smíšených pocitů, které jsem měla při odjezdu na letišti. Hlavní pocit byl ale vděčnost. Vděčnost osudu, že jsem dostala tuhle příležitost, i sama sobě, že jsem do toho šla. Že jsem se neposrala v náročných situacích a že jsem šla i do risku a vybírala si pro sebe ne vždy ty nejjednodušší cesty, když jsem věřila, že mi přinesou víc, než ty jednoduché. A ono to tak bylo. Na svých cestách jsem potkala úžasný lidi, kteří mi pomohli, když jsem potřebovala a kteří mě svými životními příběhy inspirovali. Taky jsem zjistila, že toho zvládnu asi o něco víc, než jsem si dosud myslela a to je taky dost dobrá věc. Na jednu stranu mám pocit, že jsem za ten rok trochu ztratila, nezdokonalila se ve svý profesi, nenašla si doma práci, kterou bych chtěla dělat... Ale to by se mi mohlo doma za ten rok stát úplně stejně i tak a nebyla bych obohacená o tolik zážitků, které mi Zéland dal. A na to nikdy nezapomenu. Cheers, Aotearoa! A doufám, že see you soon...

Ze Zélandu jsem vyrazila s Terkou na Bali pozkoušet surfa, ale o tom zase v dalším příspěvku.

A po Bali jsem vyrazila dál na cesty. Jak už jsem říkala, na Zélandu jsem potkala lidi inspirativní a cestování po Asii a směrem domů mi přišlo jako fajn nápad. Seznámila jsem s ním Klauzika a ten uznal, že nápad je to fakt dobrej, a tak jedem spolu. Když jsme společně zvládli 5 tejdnů cestovat po Zélandu, snad se nezabijem ani v tý Asii, uvidíme. Nejvíc crazy plán je dojet skrz Asii domů co nejvíc po zemi s co nejméně přeletama. Kdo ví, jak to nakonec dopadne, ráda bych dohnala blog, abyste byli v obraze ohledně aktuálního dění. Tak se mějte doma hezky a zase příště!