Putování (nejen) po zemi dlouhého bílého oblaku: Jak bylo na Bali?

V první řadě je třeba přednést zásadní změnu, a to nový název blogu! Už totiž neputuju jen po krásách země dlouhého bílého oblaku, ale vydala jsem se na cestu, která mě pomalinku posune k domovu. Její největší část se odehraje v Asii. Ale první štace po Zélandu bylo Bali! A tak vám přináším ve stručnosti a pár obrázcích, jaké to tam bylo, ať máte představu a můžu psát konečně o věcech aktuálních a ne s měsíčním zpožděním :-)

Jak už jsem se zmiňovala, na Bali jsme jely s Terkou. A vydaly jsme se tam už po třech týdnech strávených společně na Zélandu, na další tři týdny. Hodně dlouho bych musela pátrat v paměti, abych si vzpomněla, kdy naposledy jsme spolu strávily tak dlouhý čas v kuse. Určitě se to nestalo pěknou řádku let. A taky se to na našem cestování podepsalo. Bylo ale zajímavé uvědomovat si, jak my dvě, dřív tolik podobné jedna druhé, se stejným vkusem, stejnými názory a přístupem k věcem, jsme se životem a různými životními zkušenostmi a zážitky tolik změnily. Občas bylo naše soužití vážně náročné, nakonec jsme se s tím ale popraly, přestože někdy vydřeně. Nakonec jsme však našly způsob, jak si společně strávený čas na Bali užít. I když chvíli byla spokojenější jedna a chvíli ta druhá...

Příjezd na Bali a konkrétně do turistického centra všeho dění, města Kuta, byl pro mě upřímným šokem. Hlavně po Zélandu, kdy větší rozdíl mezi dvěma zeměmi člověk bude hledat těžko. Jinak bylo úplně všechno. V první řadě nehorázný vedro, který já tak z hloubi duše nenávidím. Dál mnohem míň prostoru úplně všude a hlavně lidi, kterých bylo všude tolik! Na začátku jsme k tomu přidaly nevhodně zvolený ubytování přímo v Kutě, kde nebylo co podniknout, na příliš dlouhou dobu. A kde jsme následně zjistily, že máme ve věcech a bohužel i v posteli štěnice. Popravdě jsem tuhle změnu obrečela. Bylo toho tolik naráz a já měla největší strach z toho, že si na Asii nezvyknu a cestování po ní si prostě nebudu moct užít - co jsem si myslela?? Nesnáším vedro a jedu do tropů!! A nejvíc jsem nedávala místní lidi, hlavně prodejce - byli na každém kroku a tolik otravní! Nestačilo říct, ne, díky, nemám zájem (o taxi, šátek, kšiltovku, náramek, masáž, pivo, zmrzlinu...). Prostě zůstali stát a zírat a přemlouvat. Nebo si sedli na náš ručník a přemlouvali dál. O odpočinku a relaxu nemohla být řeč.
Nažhavila jsem dráty a vyzvěděla od mýho kamaráda Honzy, který tu byl před pár měsíci na dovolený, kam by nám doporučil vyrazit. Navrhl výlet na blízký ostrov Lembongan a nemohl se trefit líp. Po třech nocích strávených v Kutě jsme sedly na loď a vyrazily na Lembongan. A už když jsme tam připlouvaly, věděly jsme, že to je konečně to Bali z obrázků. Tyrkysová voda plná korálů, bílé pláže a o mnoho uvolněnější a klidnější atmosféra, než přímo na hlavním ostrově. Strávily jsme tu krásné dva dny, půjčily si kola na průzkum ostrůvku a druhý den vyrazily na šnorchlovací výlet lodí, kde hlavní atrakcí mělo být pozorování mant. Ty jsme nakonec viděly, byly krásné, zážitek jen kazily igelitové sáčky plovoucí kolem nás. A taky to, že se mi ve vodě udělalo ultra blbě, takže další dvě zastávky, kde jsme stavěly na potápění ke korálům, jsem si neužila naplno. Ale i tak to byl super výlet a velký zážitek. Po Lembonganu jsme se domluvily, že zakotvíme dýl na jednom místě a vyrazily jsme do oblasti Canggu, která je rájem surfařů a usídlilo se tu hodně cizinců, kterým Bali učarovalo. A tak je okolí plné hipsterských kaváren, stylových obchůdků se surfy a oblečením, hospod a vším, na co si vzpomenete. Tady byla hodně spokojená Terka, protože mohla konečně vyrazit na surfa. Já po pár dnech začala chytat trochu rapla z toho, že jsme moc dlouho na jednom místě, kde se toho moc podnikat nedá. Kamkoli jsme chtěly, jezdily jsme na pronajaté motorce v místní šílený dopravě. K moři to na ní bylo cca 5 - 10 minut, ale pláže byly opravdu spíš pro surfaře a na koupání to na nich moc nebylo. Každopádně jsme zde nakonec strávily cca týden a půl. Terka surfovala hodně, já byla párkrát. Netušila jsem, jak je surfový život plný čekání. Zlatý lezení - neleze se, jen když prší, nebo je hic. A většinou se i tak dá najít nějaká alternativa. Surf je v tomhle dost jinej - nejdřív vlny nebyly vůbec, potom moc veliký. Ale neznamená to, že se počká do odpoledne a vlny budou. Čeká se třeba tři, čtyři dny. A to mě moc nebavilo. Surfing jako takovej mě ale vážně moc bavil! Na první lekci jsem se s mírnou dopomocí poprvé postavila a potom to zvládla i sama. To jsem fakt nečekala a člověka to nabudí a navnadí na další surfový zážitky. Ale je to safra dřina. Když se člověk učí, neustále chodí proti proudu vody a proti vlnám. Později proti proudu pádluje, což není o moc snazší. Povrch začátečnického prkna taky pěkně dře, takže stehna a bicepsy ve slaný vodě pálí jak blázen. Je to ale super pocit, když se člověku podaří si stoupnout a sklouznout se na vlnce :-).

Po týdnu a půl v Canggu nás osud vyslal dál a jinam, protože přestože jsme se domluvily na prodloužení pobytu tady, zjistily jsme, že volná místa na surfhousu už nejsou. A tak jsme se vypravily nejdřív do Ubudu (spirituálního města známého z filmu Eat, pray, love) a pak na sousední ostrov Lombok, o kterém se mluví jako o Bali před 30 lety, než tu začal největší turistický boom. A bylo to tak. Myslím, že Lombok jsme navštívily právě včas, protože se tu evidentně všechno chystá na příliv turistů. Silnice byly nově vybudované, pořád ale kolem nich vysedávali místní s krámkama s ovocem, zeleninou a jídlem. Turistické cetky by tu člověk pohledal. Na silnicích se nám jezdilo na motorce skvělě, provoz byl nohem menší než na Bali. A pláže byly krásné a skoro liduprázdné. Ostrov byl kopcovatý a svěže zelený. Byl tu hodně cítit muslimský vliv a místní na nás někdy koukali trochu z jara. Děti ale byly super, byly nadšené, když nás viděly, volaly na nás a chtěly si plácnout. Taky jsme tu zase jednou vyrazily na surfa, tentokrát s německým párem, se kterým jsme se tu seznámily a který vyrazil na roční cestu kolem světa. Terka bohužel do vody nemohla a léčila zraněnou nohu, já si to ale moc užila a vzhledem k podmínkám mi nezbylo nic jiného, než začít jezdit na opravdových malých vlnách (mně teda malý nepřišly, ale prej byly), a ne jen na bílé pěně mini vln, na kterých se zaačátečíci učí. Měla jsem z toho fakt radost, kterou mi kalil jen vysloužený úžeh a ukázkově spálený pozadí a stehna.
Celkově se mi na Lomboku moc líbilo, zážitek jen kazila vyčůranost místních a nepříjemný zážitek při řešení dopravy tam i zpět, kdy místňáci nepříjemně zneužívali naší situace, kdy jim bylo jasné, že jsme v kleštích a pokud nepřistoupíme na jejich nefér podmínky, zůstaneme trčet s báglama někde uprostřed džungle. Z Lomboku jsme se ještě na dva poslední dny přesunuly na Uluwatu, podívat se na přímořská skaliska a taky na jedny z nejtěžších a nejlepších surfových vln na světě a já potom odfrčela směr Bangkok, kde jsem se potkala s Klauzikem.

Bali a Lombok jsou krásné kousky světa. Z Bali jsem toho až tak moc neviděla, ale místní rýžová políčka a sopky v pozadí jsou prostě nádherné. Jídlo u místních stánkařů je pestré, za pár kaček a delikátní. Domy jsou tak zdobné a vystavené k poctě bohům, že jsme pořád přemýšlely, jestli je to obytný dům, nebo chrám. Všude voní vonné tyčinky a několikrát denně vidíte místní lidi, jak pokládají květinové oběti k soškám bohů a k chrámům, nebo před vchod svých domů. Ženské na oběti pletou malinké okrasné košíčky z palmových listů. Krom květin většinou přidávají ještě sušenku a malý kalíšek s pitím, někdy cigaretu. Atmosféra je pěkná a příjemná, jen je vážně škoda, jak moc jsou v některých oblastech zaměření na zisk a dokážou být otravní. Doufám, že na Bali ještě někdy vyrazím a doženu návštěvu severní části ostrova a budu líp vědět co a jak. Užila jsem si to ale i tak! A teď už zase pár fotek z pobytu. Moc jsem popravdě nefotila, Terka ale měla foťák ve střehu pořád, tak třeba časem přibudou i nějaký fotky od ní.