Jak se dostat do Hastings?

Týden se pomalu blížil ke svému konci a Ivan se rozhodl, že si udělá výlet, protože a jelikož v pondělí je místní státní svátek, takže na něj bude mít tři dny v kuse. Musela jsem se tedy rozhodnout, kam se vrtnu dál, jestli pojedu s Ivanem a v pondělí potom rovnou na helpx, nebo to vyřeším jinak. Rozhodla jsem se na základě jednoho zdánlivě nevinného telefonátu. Na Facebooku jsem totiž našla 14 dnů starý inzerát, kdy jistá slečna Veronika nabízela pěkné auto k prodeji. V Hastings, kam jsem se stejně nejpozději v pondělí chystala. Cinkla jsem jí, jestli je její nabídka stále ještě aktuální. Řekla mi, že bohužel není, ovšem z jednoho dotazu ohledně auta se vyklubal telefonát na pět minut. Taková ta situace, kdy si s někým rozumíte po první větě v telefonu. Nestává se to moc často, ale když to přijde, je to moc fajn. S Verčou jsem si začala hned po telefonátu psát na Facebooku ohledně toho, jak to vypadá obecně s kupováním aut v Hastings a jestli by byla šance tam něco sehnat. Začala jsem uvažovat o možnosti, že bych se už v sobotu přesunula do Hastings, tam si našla nějaký hostel a byla v něm do pondělí, než pojedu na helpx na farmu. V mezidobí aspoň omrknu bazary a ulice, kde se často nabízí auta k prodeji jednoduchým umístěním cedulky za sklo s informacemi ohledně ceny a s telefonním číslem. Verča nabídla svou pomoc při jeho hledání a aby toho nebylo málo, možnost spaní u ní navrch. Bylo to podruhé, kdy jsem si uvědomila, že mám opravdu velký štěstí a že je krásný, že si tu (aspoň zatím) Češi vzájemně pomáhají. Řekla jsem si, že je to to nejlepší, co můžu teď udělat, domluvila se s Ivanem, že přestože odjede už v pátek, můžu u něj zůstat až do soboty ráno a potom vyrazím. Jak se ale do Hastings dostat? V Praze jsem balila velice velkoryse - hodit se toho může přeci spousta a měla jsem vizi, že po pár dnech nahážu všechno do auta a nebudu už krosnu a "malý" batůžek, který váhový limit (7 kg) příručního zavazadla, rozhodně nesplňoval, muset vůbec řešit. Nejjednodušším způsobem dopravy se tedy jevil autobus. Po shlédnutí ceníku v období víkendu, ke kterému je připojen pondělní svátek, jsem ale zalapala po dechu. Lístek by mě stál skoro 40 doláčů, což byla cena, kterou jsem nebyla ochotná ze svýho rozpočtu uvolnit. Maminka moje drahá se nyní zhluboka nadechne a opět vydechne, jelikož ví, že jsem živá a zdravá. O této části mého cestování jsem jí totiž doposud nevyprávěla a asi už tušíte, že jsem jako nejvhodnější způsob dopravy zvolila stop. Slyšela jsem na stopování na Zélandu samou chválu a řekla jsem si, že i když jsem z toho trochu nesvá, chci to zkusit. Páteční večer se tedy po rozloučení se s Ivanem změnil v plánovací. Zapsala jsem si trasu, kterou bych chtěla jet, vypsala jsem si všechna města, která bych měla krosnout a nafotila mapy z Ivanova autoatlasu. Současně jsem vedla živou Facebookovou konverzaci s Terkou, se kterou se znám z Ramusu a která momentálně pracuje na farmě na jižním ostrově a je tady už rok. Terka tu totiž taky sama stopovala a poradila mi super systém, se kterým jsem byla fakt spokojená a cítila se pak na stopu stoprocentně bezpečně. Šlo o to, že jsem jí SMSkama pravidelně hlásila pozici a když jsem nastoupila do auta, poslala jsem jí SPZ auta a plánovanou dobu, po kterou bych měla autem jet. Když jsem vystoupila, zase jsem jí to napsala. Výhodu má tenhle systém i v tom, že jsem si při nastupování nikdy SPZ nezapamatovala, takže jsem se musela ptát řidiče. Ten tudíž věděl, že je někdo informovanej, co se mnou je a dokonce ví jeho SPZ, takže by asi nebylo rozumný něco nepěknýho provádět. Všichni řidiči, se kterýma jsem jela, mě za systém pochválili a v klidu mi SPZ řekli.

V sobotu ráno mě William, Ivanův druhý spolubydlící, kterýmu jsem nikdy nerozuměla ani slovo, protože artikulace mu mnoho neříká, hodil autem na správnou výpadovku, rozloučil se a odfrčel. Trochu ostýchavě jsem poprvé vztyčila palec (jak říkala Bětka při stopování z Rotoruy - už jsi někdy stopovala LEVOU rukou???) a čekala, co se bude dít. Auta mě ale míjela bez povšimnutí. Všichni mi říkali, že tu nikdy na auto nečekali ani pět minut, po deseti minutách jsem si teda začala připadat trochu méněcenně a začala jsem nabývat pocitu, že mi nikdo nikdy nezastaví. V tom ale zastavilo velký pěkný auto džípoidního typu a v něm pán kolem 45 let. Jmenoval se Troy a byl to doktor. Řekl mi, že jede do Rotoruy, tam něco vyloží a hned pokračuje dál až do Taupa. A že jestli mi nevadí krátká zastávka, vezme mě až tam. Řekla jsem, že mi to rozhodně nevadí a měla radost, že trasu na cca 2 hodiny pojedu na jeden zátah. Skvěle jsem si s Troyem pokecala, probrali jsme vše možný i nemožný. Před Taupem mi nabídl, že jestli nespěchám, zaveze mě podívat se k místním vodopádům, Huka falls. Řekla jsem, že mi to samosebou neva a milý pan doktor si kvůli mě zajel asi 5 km, jen abych se mohla na tu krásu podívat. Vodopád nebyl vysoký, ale masa vody byla neskutečná a její barva byla nádherná.

S Troyem a Huka falls.

 Pak jsme dojeli do Taupa a Troy prej jestli mám hlad, že zastaví u Burger kinga. Trochu jsem se vzhledem k maximální snaze ušetřit vzpouzela, ale nakonec souhlasila. Když jsem si ale chtěla vlízt do báglu pro peněženku, bylo mi to zakázáno a já měla oběd gratis! Vyhlásila jsem tímto nevědomky soutěž o nejlepší vystopovaný bonus, krom svezení. Lukáš se totiž asi týden zpátky chlubil, že vystopoval od nějakýho manažírka kafe. S tím se teda oproti mýmu cheeseburgeru s hranolkama, může jít pěkně zahrabat! :-) Potom si Troy ještě zajel, aby mě vyhodil na správný silnici a rozloučili jsme se. Na rozloučenou jsem dostala jeho číslo s tím, ať mu dám vědět, pokud na stopu zůstanu někde viset a hlavně že pokud by se mi tu kdykoli něco stalo, mám mu zavolat, že má známý v každý nemocnici. Prostě paráda. Zůstala jsem zase sama na silnici. Rozhlídla jsem se kolem, v dálce viděla vysoký hory. A najednou mě přepadl takovej pocit, kterej si představuju, že měl hlavní hrdina mýho oblíbenýho filmu a knihy, Into the wild. Bylo mi úplně jedno, kolik je hodin. Na čase nezáleželo. Věděla jsem, že do Hastings se s velkou rezervou do večera dostanu. Dívala jsem se na tu krásnou krajinu kolem a byla jsem šťastná, že jsem se vymanila z pražskýho stereotypu. Že místo sezení v kanceláři sedim vedle silnice se sbalenejma báglama a nevím, co bude zejtra. Bylo to krásný. A víte co, dejte si se mnou song z Into the wild, ať z toho pocitu taky trochu okusíte! Najdete ho zde.

Tady na mě padl ten doják..

Poté, co jsem se dostatečně pokochala, zvedla jsem palec a za minutku jsem už seděla v dalším autě se starším pánem, Peterem. Evidentně si z místních vysokých pokut nic nedělal a jeli jsme velmi svižně. Měla jsem s ním ale pocit bezpečí a jistoty, skoro jako s jistou dámskou hygienickou potřebou, protože na něm bylo vidět, že cestu zná jak svý boty. Jeho akcent byl dost šílenej, nasadila jsem tedy ověřenou strategii - pokyvovat hlavou, říkat často oukej, nebo yeah a hodně se usmívat. V klidu jsme asi za hodinku a půl dojeli do Hastings, kde mě po chvilce čekání nabrala Verča s Amarem, jejím přítelem, a jeli jsme k nim domů. Vyfasovala jsem super večeři, po dlouhé době se příjemně připila vínkem a utvrdila jsem se, že s Verčou jsme z úplně stejnýho těsta, takže jsme si večer skvěle užily.

S Verčou si dáváme do nosánků.